„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jan 15:1-8

     Dnešní slovo patří těm, kteří se nechali najít Božím Synem. Už to je samo o sobě veliká věc! Osobní setkání s Bohem skrze Ježíše Krista znamená, že se stáváme Božími dětmi. Jsme vytržení z moci toho Zlého, z jisté své nezávislostí na Božím království, a jsme přeneseni do laskavé náruče jediného pravého Boha Hospodina. Tato duchovní skutečnost je pro každého z nás naprosto nezasloužená. Přijali jsme jí vírou a nyní v nás dále působí. Proto říká Ježíš svým učedníkům, kterým byla tato řeč prvotně určena, že jsou již čistí pro slovo, které od Něho slyšeli. Ale i my jsme každý ve svém čase zaslechli Boží volání a odpověděli na něho svojí bytostnou důvěrou.

     Jenže takto uvěřit je jen začátek, start k běhu, který bude mít své překážky a zkoušky. A jeho součástí bude určitý náš duchovní růst, ať už to znamenají naše dovednosti, obdarování či charakter. To podstatné je, že toto ovoce bude růst z Božího působení, pokud nebudeme přestávat věřit v Ježíše. Vlastně se po nás nic jiného nechce. Jen abychom se Ho vírou neustále drželi. Co to znamená prakticky? Abychom věřili, že nám Otec Bůh pro víru v jeho Syna na každý den vše pečlivě připravuje. Osobně si to představuji tak, že dříve, než vstanu z postele, Bůh mi v součinnosti s tím, jak mé denní rituály vypadají, dává své požehnaní, tedy svého Ducha moudrosti i ochrany. To neznamená, že se mi jen bude dařit, ale že mě Bůh neustále – právě na mém běžném životě v týdnu – bude něčemu konkrétnímu učit a takto mě cílevědomě připravovat pro setkávání s Ním. Když se takto vnitřně nastavím na celý den, zůstávám ve vnitřním kontaktu s Ježíšem. Zůstávám v Něm a děje se pak ve mně jeho skryté jedinečné dílo!

     Jaké třeba? Například jsem laskavý a šířím kolem sebe klid. Nebo jsem schopen rozumět jinému názoru a podívat se na věc očima druhého. Nebo jsem velkorysí a přátelský. Stavím mosty, po kterých ke mně mohou přicházet nové podněty, nápady, nová inspirace či oslovení. Jak je pro nás blahodárné, když se na nás usmívá paní prodavačka, která nám právě vydává drobné. Nebo když nás někdo uctivě pozdraví. Jsou to sice maličkosti, vím, ale právě na nich se ukazuje, co je v nás. V této souvislosti si vždy připomínám, co říkával jeden moudrý kněz: „Lidé si nás nebudou pamatovat podle toho, co jsme kdy chytrého řekli, ale podle toho, jak se s námi cítili.“ Když v nás tedy Bůh působí své ovoce, je dobře nám i všem kolem nás. Lidé se pak mohou zeptat, čím to je, že se v naší přítomnosti cítí natolik bezpečně, že mohou být přirození bez všech masek, které si musí nasazovat, aby v tomto světě přežili. Pak je asi dobré dát pravdivou odpověď: Bůh se takto hezky chová i k nám. Proto z nás možná cítíte přijetí a otevřenost.

     Jsou ovšem křesťané, kteří se takto Ježíše jako vinné ratolesti nedrží. Duchovně následně usýchají, život z nich se ztrácí, mizí radost i vděčnost, co všechno v Bohu mají, velmi často pak utíkají ke krátkodobým zálibám nebo rozmarům, po kterých se cítí stále více nenaplnění. Nic proti radostem ze života, ale mají-li nahrazovat osobní vztah s Bohem, nepřinášejí tyto radosti to, co od nich očekáváme. Můžeme být pak naštvaní a celkově vykolejení, vnitřně sevřeni až nešťastní. Je-li toto, vážení čtenáři, co zrovna prožíváte, nechme se společně inspirovat modlitbou svatého Františka z Assisi, pokorného a skromného služebníka:

Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje:

kde je nenávist, tam ať přináším lásku,

– kde je křivda, ať přináším odpuštění,

– kde je nesvár, ať přináším jednotu,

– kde je omyl, ať přináším pravdu,

– kde je pochybnost, ať přináším víru,

– kde je zoufalství, ať přináším naději,

– kde je temnota, ať přináším světlo,

– kde je smutek, ať přináším radost.

Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován,

jako spíše utěšovat,

být chápán, jako spíše chápat,

být milován, jako spíše milovat.

Neboť tak jest:

kdo se dává, ten přijímá,

kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,

kdo odpouští, tomu se odpouští,

kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.

Amen.