O nepřejícím starším bratrovi
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘
I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Lukáš 15:25-32
Příběh nepřejícího staršího bratra, jak jsem dnešní kázání pojmenoval, je ve své druhé a poslední části Ježíšova vyprávění jednoho podobenství, které známe jako podobenství o marnotratném synu. Předchází mu vše, co řekl ve zkratce služebník a pak následně otec: vrátil se ztracený mladší syn, když už mu hodně teklo do bot. My víme, že nejdříve ale prohýřil veškeré své dědictví, o které otce před tím drze požádal, a pak na nějaký čas zmizel v daleké země. Tam si užíval jak jen to šlo dokud měl chlapec jmění. Když vyschl pramen, když zjistil, že je s ním pomalu ale jistě konec, vrátil se k otci s prosbou, aby ho na svém statku přijal alespoň jako svého sluhu, jako svého nádeníka. Jenže otec ho ze srdce objal, nechal ho slavnostně obléci a pak uspořádal velikou hostinu. Tu na scénu přichází syn starší, který už z dáli slyší veselí a zpěv.
Pro nás je dnes podnětné promýšlet dvě otázky: Proč byl tento starší syn plný hněvu? A pak, na koho nám dnes ukazuje, když posloucháme z evangelia toto Ježíšovo podobenství? Nejdříve otázka prvá: Starší syn byl nepochybně nahněvaný a uražený proto, protože plně neprožil hrůzu ztracenosti svého mladšího bratra. Jeho otec ovšem ano. Otec, který své dítě miluje milosrdnější láskou oproti lásce bratrské, věděl, že jeho syn potřebuje špatnou zkušenost, aby pochopil samotný smysl pokání. To je důležité. Někdy Hospodin dopustí i na nás něco těžkého, abychom jsme šli více do sebe. A tady u svého syna dovolil, aby své darované dědictví zcela prohýřil právě proto, že nepochybně znal jeho lehkovážný zrádný charakter. Zároveň ho však vyhlíží, zdali se někdy nevrátí. Když se pak nakonec vrací, dává mu prostor omluvit se a smířit. Pak ho přijímá se vší slávou! Tento otcův přístup je nyní pro staršího bratra nezbytnou duchovní zkušeností. Je ale také v tomto postním období důležitá i pro nás.
Když v životě našeho společenství místní církve poznáváme bohatý a jedinečný Otcův charakter, má nás okamžitě v našich vztazích provázet a posilovat. Když například zakoušíme, že nám Hospodin Bůh odpouští, máme také odpouštět jeden druhému. Když nás Bůh obdarovává svými dary, následně nás pak vede k tomu, abychom se o jeho dary dělili s ostatními bratřími a sestrami, aby i oni mohli vzdát Bohu chválu. Zkrátka a dobře inspiruje nás, abychom vše z jeho dobrého zdroje posílali také ostatním: v církvi i ve společnosti.
A na koho nám má starší bratr ukazovat? Ukazuje nám na Boží lid, který v době pozemské služby Ježíše Krista propadal jistému druhu náboženského odměření až nepřijímání lidí, kteří – stejně jako mladší syn v našem příběhu, - si se svými životy moc nevěděli rady. Nakonec tomuto Ježíšovu vyprávění předchází situace, kterou evangelista Lukáš svým čtenářům otevřeně přiznává: Do blízkosti Ježíše přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Farizeové a zákoníci ovšem měli pastoračně pečovat o celý Izrael. Měli jít příkladem ve své zbožnosti, dnes bychom řekli: ve svém sociálním cítění a dobré vůle. Jenže oni se naopak projevují jako lidé tvrdého a odsuzujícího srdce. A to byl pro Hospodina vážný problém! Jeho vlastní pastýři selhali v milosrdenství a věrnosti.
Vždy, když pozapomeneme na to, z jak vážné duchovní situace nás Bůh v Kristu vysvobodil, hrozí nám, že začneme druhé soudit a pohoršovat se nad jejich slabostmi. Velmi často pak nebeský náš Otec dopustí něco, co by nám znovu připomnělo, že jsme stále stejní hříšníci jako všichni ostatní kolem nás jen s tou výjimkou, že jsme nad sebou včas rozpoznali Boží vykupující lásku. Ale jinak jsme stále, tak jako všichni lidé, odkázání na Boží nezaslouženou milost. A právě toto si měl starší bratr uvědomit: Je to přece neuvěřitelná laskavost, že jsem v blízkosti svého dobrého otce, že co je jeho – je i v pravdě mé, a že ztracený náš bratr, který se právě vrátil, je důvod k obrovské radosti a oslavě! Byl mrtev, ale nyní žije! Dej Bůh, aby tento prazvláštní Jeho charakter provázel i každého z nás, tak jako naše sborové společenství. Pak budeme odrážet Kristovu slávu a budeme druhým sloužit k jejich spasení.
Stvoř mi, Bože, srdce nové, čisté a živé! Dej, aby ukazovalo na Tebe. Vždyť jedině Ty jsi zdrojem veškerého života. Haleluja! Amen.