Nevěřící Tomáš, nebo Tomáš prověřující - vzkříšení Krista?
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Jan 20:19-29
Příběh nevěřícího Tomáše, jak se mu po staletích říká, může být příběhem každého z nás. V jakém slova smyslu? Tomáš nám ukazuje na určitý typ člověka, nebo možná řečeno ještě přesněji: na určitý typ postoje některých z nás. Tomáš v určitém čase není v pravou chvíli na pravém místě, když jde o něco důležitého, jak se to stává i nám. Není s apoštoly, když je navštívil vzkříšený Ježíš. Promarnil svoji příležitost. Možná potřeboval být někde sám, a zcela po svém truchlit, že zemřel jeho Učitel, o kterém věřil, že je skutečný Spasitel světa. Jenže co teď? Zemřel, a to znamená konec všemu, k čemu je vedl. Možná to byl samotář a introvert jako někteří z nás, kteří se potřebujeme s neštěstím vyrovnávat daleko od lidí. Ať tak nebo tak, když přišel Ježíš za svými učedníky, on tam nebyl.
Pak se ale vrací do tohoto společenství, kde slyší, že Ježíš vstal z mrtvých, že je všechny navštívil a povolal ke zvěstování této radostné a vítězné zprávy do celého světa! Tomáš však potřebuje osobní zkušenost. Má svůj přístup k životu víry a nechce se nechat takříkajíc opít rohlíkem. Odmítá něco tak důležitého mít zprostředkované někým jiným. Potřebuje si sám sáhnout. A rozhodně ne jednou! Hnedka dvakrát. Nejdříve opatrně svým prstem na ránu po hřebu na zadní části dlaně ruce, a pak celou svojí rukou do levého boku po římském kopí směrem k srdci. Zkrátka a dobře, potřebuje se sám přesvědčit, že vzkříšený Ježíš je ten samý, který předtím zemřel na kříži. Má to tedy vše pečlivě promyšlené.
A Ježíš mu jeho přání splní. O týden později znovu navštíví své učedníky, kde už Tomáš nechybí a jde přímo k němu: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Osobní Spasitel se má k upřímnému u každého z nás také upřímně, tedy otevřeně a vstřícně. Pokud skutečně hledáme Hospodina, On sám se nám dá nalézt, tvrdí zaslíbení z Bible. Tomáš Ho hledal takto, a Bůh na to takto svým zjevením odpověděl. Jestli si ale skutečně sáhl nakonec nevíme. Možná, že to už neudělal. Možná, že stačilo jen toto setkání a tento pohled na jeho rány. Každopádně tuto příležitost dostal. A dostal i důležitou výzvu, aby už nepochyboval, ale plně věřil.
Jak ovšem na toto zcela osobité setkání se Vzkříšeným okamžitě zareagoval? Zcela spontánním vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh.“ A tady je nám Tomáš velikou inspirací! On netoužil jen po všeobecné a povrchní víře ve zmrtvýchvstalého Krista. Nechtěl být součásti masové lidové víry, že se tak o Velikonocích stalo. On toužil po velice osobním vztahu s Pánem Ježíšem Kristem a skrze Něho takto po osobním vztahu se svým Bohem Otcem. Proto tato jeho počáteční svéhlavost a umíněnost. „Ať si o mně klidně všichni říkají, že jsem nevěřící Tomáš, já chci ale všechno nebo nic!“ A když dostává všechno, nahlas a před všemi říká to nejdůvěrnější vyznání: Nyní je to můj osobní Pán a můj osobní Bůh.
Celé setkání, které nám evangelista Jan vypráví, končí výzvou nejen pro Tomáše, ale také pro všechny Janovi čtenáře, kteří chtějí Krista vírou následovat: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ V této větě je podle mě, milí čtenáři, řečeno vše důležité. Předně: „Milý Tomáši, to, co jsi u mě viděl, jsi neviděl jen sám za sebe, ale také za všechny, kteří se ptají, zda jsem skutečně vzkříšený. Ty jsi měl tu jedinečnou výsadu to vidět! Ale blahoslavení – to znamená duchovně šťastní a Božím požehnáním naplnění všichni, kterým stačí toto svědectví, že se tak mezi mnou a tebou skutečně stalo. Víra, která se opírá o svědectví prvních učedníků, Pánu Bohu projevuje tu nejvyšší úctu a vděčnost. Kdo chce další důkazy a znamení, zpochybňuje jeho vlastní výroky. Vždyť to, že Ježíš překoná smrt, sám několikrát říkal, a neříkal to jen v soukromí svým učedníkům, ale i na veřejnosti všem přítomným.
Chceme-li tedy skutečně vyjádřit Hospodinu, že je věrný a dobrý, laskavý a milující, máme věřit, co nám o sobě ve vztahu k nám lidem říká ve svých vlastních Písmech svatých, zvláště v evangeliích. Dej nám Bůh k tomu odvahu a milost. Není ostudou být nevěřícím Tomášem, ale je určitě škoda nevěřícím Tomášem zůstávat.
Děkujeme ti, Hospodine, za dnešní slovo. Prosíme, aby v nás chráněné a posilované Tvým Duchem rostlo k našemu prospěchu víry, naděje a lásky. Bylo také zdrojem svědectví tomuto světu, který bez podmínek miluješ. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.