Narození Ježíšovo
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“
Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Lukáš 2:1-20
Štědrý den je časem blízkosti. Rodiny jsou spolu, užívají si společný čas, těší se jeden ze druhého. Ti, co jsou sami, zase na své blízké vzpomínají a představuji si, co hezkého spolu kdy prožili a jak vzácní pro ně byli. Ano, během štědrého dne jsme tak trochu jednou nohou v pohádce nebo přímo v nebi. Jsme citlivější, vlídnější, bázlivější, zcela určitě cítíme i jakési posvátno samotného dne.
A tak není divu, že i jednou za rok mnozí z nás zajdeme do kostela, abychom si poslechli prastarý příběh Svaté rodiny: Josefa a Marie s malým Ježíškem. Jak byli nuceni politickými okolnostmi jít kdesi daleko, a to i když by raději zůstali v teple svého domova. Jak z nedostatku noclehů nakonec museli spát kdesi, kde bylo přístřeší jen pro zvířata, aby zde nakonec Maria přivedla na svět svého syna a položila ho do jeslí na slámu. Jak se o tom dovídají pastýři. Jak slyší, že se jim právě narodil Spasitel, a jak se o tom mohou sami ujistit, když hned zajdou do Betléma. Jak to udělali a viděli, co sami od andělů slyšeli. Jak všichni nakonec měli velikou radost a společně chválili Boha! To vše nám stojí za to slyšet každé Vánoce v kostele.
A jak tak každý rok čteme a posloucháme ten samý příběh, něco neobvyklého se v nás děje, nebo dít může. Předně slyšíme, čemu moc nerozumíme: Dnes se vám narodil Spasitel. Možná se ani moc neptáme, co by to mohlo znamenat. Možná nás ani tato otázka ve stále chladnějším kostele nenapadne. Já vám ji přesto, milí přátelé, zodpovím. A je jen na vás, jak s touto radostnou zprávou naložíte. Předně zpráva je to radostná, co se týče nabídky i výsledku jejího přijetí. Abych to vysvětlil: Radost je v tom, že s narozením Ježíše Krista do tohoto světa přišla vskutku nadpozemská Naděje. Kdo jí vírou přijme, stane se po celý rok radostným a šťastným člověkem. Bible dokonce hovoří, že tento člověk bude blahoslavený! Duchovně nevýslovně šťastný, doslova: pře-šťastný.
Ale jak jsem zmínil, že to není jen radostná zpráva, je to zpráva i docela děsivá. I to musím samozřejmě vysvětlit. Jedná se o vnitřní zápas, jak tuto radostnou zprávu propojit se svým životem, nebo následně, jak jí zůstat v tomto nelehkém světě věrný. Lehce se obojímu vyhnete, když mě následující čas už nebudete poslouchat (pokud to tedy vůbec lze), nebo přímo odejdete z kostela (což samozřejmě můžete). Tím vám napovídám, že budu hovořit o našem spasení, či naopak o našem nespasení. Co tedy pro nás osobně znamená, že se nám všem narodil Spasitel? Přišel někdo, kdo nám v maximálně možném způsobu ukázal, že potřebujeme ruku, která nás vytáhne z moře, kde se topíme. Potřebujeme záchranu, onu ruku, která nás zachytí a vytáhne na loď. Kdo řekne, že to nepotřebuje, nebo dokonce že se netopí, nemůže ani pochopit či dokonce přijmout, že se nám v malém dítěti narodil Spasitel, Kristus Pán. Pak se nabízí otázka, proč jsme vůbec tady. Jen ze zvyku? Možná, že nám přeci jen stačí ta krásná atmosféra štědrého dne, lidového betléma a samozřejmě krásného stromečku. Možná ale také přišel čas jít, přátelé, více do hloubky: Byl Ježíš tím, co o něm řekli andělé, tedy Boží poslové posílání lidem do nuzných situací?
Co se ale stane, když v Ježíše Krista jako svého Spasitele neuvěříme, mělo by nás napadnout, když se odvážíme příběh více promýšlet. To už opravdu radostná zpráva není. Musím bohužel říci: Utoneme, utopíme se, půjdeme ke dnu v moři naší nedůvěry. A protože je Bůh Láska, která se nám v malém děťátku z Betléma přišla ukázat v té největší blízkosti, jak jen to bylo možné, zůstává touto Láskou i v respektu ke každému z nás, když Spasitele přirozeně odmítneme a odmítáme. Čeká nás pak časnost i věčnost bez Boha, ale i to milující Bůh plně respektuje, byť si myslím, že Ho to nesmírně moc bolí a trápí. Na rozdíl od nás ví, jak věčnost u Něho, či naopak bez Něho vypadá, protože obojí stvořil. Nezapomeňme prosím, že je Láska. To znamená, že z podstaty sebe sama vždy musí dávat na výběr, a také že dává.
Abychom však věděli čemu říci ano, a čemu zodpovědně říci ne (protože mnozí říkají NE, ale ještě neví čemu), dovolte mi prosím, abych vše krátce shrnul: Smyslem Vánoc podle křesťanské tradice je VTĚLENÍ. Bůh se stal člověkem, když na sebe narozením v Betlémě vzal lidské tělo. Proč? Jak už jsme si jednou řekli, abychom mohli odvěkou Boží lásku k tomuto světu i ke každému člověku vidět, slyšet, dotýkat se jí. Stejně tak ale také na ní vzpomínat a více si jí představovat. Když bylo Ježíši asi 30 let, tři roky všude jako potulný laický kazatel druhým ukazoval, jaký je jeho nebeský Otec. Zval k Němu a všemožnými zázraky a znameními vedl druhé k proměně svého náhledu na milujícího Boha. Zemřel pro nás na kříži a vstal třetí den po té z mrtvých. Odešel ke svému Otci do nebes a dnes nám všem nabízí návrat. To je také smysl spasení. Návrat domů k Bohu. V Něm je totiž náš pravý domov. Plné přijetí a úplné spočinutí.
A tak jeho ruka k nám tonoucím je připravená, abychom se ji vírou, že je i náš osobní Spasitel, chytili, stejně jako ji nad sebou nechali viset bez naší svobodné odezvy. Pastýři v našem příběhu se jí chytili, nejmenování tři králové, kteří byli ve skutečnosti hvězdopravci taktéž, dokonce i Marie ve svém vlastním dítěti rozpoznávala svého Zachránce, tak jako i Josef. Co ovšem já, co ovšem ty?
Štědrý den je, přátelé, časem blízkosti. Přeji nám všem, ať je to blízkost lidská i Boží. Horizontální i vertikální. Nebeská i pozemská. Vždyť právě proto se nám všem narodilo dítě. Haleluja!
Děkujeme Otče za Syna, Bože za Boha, který se stal člověkem. Chválíme Tě a vyvyšujeme! Velebíme a obdivujeme! Amen.