O čem se mluvilo v kostele

     Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.

     Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni jeho slovu neporozuměli.

     Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to vše uchovávala ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Lukáš 2:41-52

     Máme skoro týden po Vánocích a našemu Ježíškovi je dvanáct let. Vzdělaný pisatel evangelia Lukáš, - historik, lékař a cestovatel, - nám chce přiblížit mladého Spasitele více jako člověka. A myslím, že se mu to daří: Ukazuje nám ho jako toho, který byl součástí své milující rodiny, nejen té nejbližší svých rodičů, ale také své rodiny širší. Byl také součástí židovské komunity, která z úcty a lásky k Božímu slovu v Zákoně o velikonočních svátcích společně přichází do Jeruzaléma, kde slavnostně slaví Hospodina některými rituály. Takto se totiž ve víře připojují ke svým předkům, které Bůh skrze svého služebníka Mojžíše vyvedl z moci temnoty Egypta, když je osvobodil z doslovného i duchovního otroctví. Jednou za rok tedy takto putují do města pokoje. Tolik k tehdejším Velikonocím v jeruzalemskému chrámu a zbožné rodině Ježíšově.

     Jenže pak se chlapec Ježíš ztratil. Rodiče si mysleli, že jde s příbuznými a známými společně zpátky domů. On však zůstal v chrámě mezi tamními učiteli Písma, naslouchal jim a kladl otázky. Také jim dával moudré odpovědi, takže se podivovali jeho rozumnosti. Když ho rodiče po třech dnech úzkostlivého hledání konečně našli, dočkali se odpovědi, že je podivné, když nevěděli, kde je. „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Evangelista Lukáš, který chce svoji novodobou generaci zbožných Řeků učit od Krista NOVÉ CESTĚ LIDSTVÍ odhaluje, že už chlapec Ježíš měl své jasné duchovní směrování, když setrvává na místě uctívání jediného pravého Boha v chrámu s těmi, kteří Hospodinův lid učí a vedou, což byli již zmiňování zákoníci – učitelé Písma. Ukazuje že již mladý Ježíš, - který mimochodem podle židovské tradice právě ve 12 letech dosáhl vlastní duchovní zodpovědnosti podobné naší konfirmaci, - tak že tento mladý Ježíš je také člověkem dobrých otázek, aby druhé přiváděl k zamyšlení, stejně jako člověkem správných odpovědí, aby druhé vedl k poznání.

     To vše nás může inspirovat. I my máme svojí vlastní cestu, když následujeme Krista. On je naší CESTOU, abychom každý z nás velice osobně šli po své cestě zcela neobyčejné, osobité a originální. A i život v místním společenství křesťanů má toto respektovat a ctít. Scházíme se, abychom se ve svém osobním životním povolání povzbudili, nikoliv, abychom stírali své odlišnosti. Jednota víry, lásky a naděje neznamená stejno-názorovost, a už vůbec to neznamená stejné životní zaměření. Ježíš je naší cestou, abychom byli stále více sami sebou v originalitě naší Boží spásy – tedy našeho tvoření, záchrany i posvěcení. Všimli jste si, že jsem to neřekl jen v minulém čase? Stále se tak děje. Proto nás Hospodin Bůh v Kristu neustále tvoří, vykupuje a posvěcuje pro sebe sama. Církev je pak v místních sborech duchovním prostředím, kde jsme k tomuto jeden druhým posilování.

   Čteme však, že Marie s Josefem Ježíšovu slovu nerozuměli. Zcela určitě byli přemoženi emoci strachu a úzkostí, vždyť ho hledali celé tři dny. Pokud se vám někdy dítě ztratilo, byť jen na několik minut v obchodě, tak jako mně s manželkou pětiletý Honzík, dáte mi určitě za pravdu, jaký stress při tom zažijete. Jeho matka ale uchovávala Ježíšův výrok ve svém srdci. Sice v té dané chvíli nebyla schopna rozumět, co ji její syn říká, přesto jeho slovo chránila ve svých vzpomínkách. Nabízí se nám tím další zajímavá myšlenka: Bůh k nám může promlouvat, a také že pravděpodobně promlouvá, aniž bychom v tom daném okamžiku plně rozuměli. Není asi naši zodpovědnosti vše hned na první dobrou chápat, ale zřejmě je našim velikým požehnáním nad tím začít přemýšlet. Dát si svůj vlastní čas pro porozumění a hlavně to, přátelé, nezapomenout, uchovávat to ve svém srdci. Ochránit, jako to udělala Marie, jeho podnět a inspiraci ve svých myšlenkách. Myslím si, že právě nedělní bohoslužby nebo biblické hodiny jsou k tomu dobrým prostředím. Někomu k tomu může po technické stránce pomoci i zápisník. Proč ne? „Špatně ořezaná tužka je lepší, než sebelepší paměť,“ říkával jeden moudrý učitel. A tak k nám Bůh může promlouvat i z důvodu, abychom s Ním měli společenství v našem průběžném, časově delším rozjímání a meditaci.

     V závěru našeho dnešního příběhu čteme, že se všichni nakonec společně vrátili domů do Nazareta, že Ježíš poslouchal své rodiče, prospíval v moudrosti na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Řekli byste ideální dítě! Jenže Ježíš, sestry a bratři, ideální dítě byl. S jeho narozením jsme si připomněli, že se nám v lidské podobě narodil Bůh. A i když byl Ježíš také plně člověkem, byl člověkem s božským charakterem, ať už si to představit umíme, či neumíme. To asi neznamená, že neměl smysl pro dětské rošťáctví či pro zábavu, ale ani v tomto, a mnohém jiném z dětského světa, neměl zákeřnou povahu tak typickou pro některé děti tehdy i dnes. Stále důvěřoval Bohu, a to i jako dítě či mladý člověk. Jistě je příkladem pro poslušnost děti v křesťanských rodinách, i obecně pro rodiče k výchově svých dětí, které nám Bůh svěřil do péče. Samozřejmě, musíme dodat, vždy přiměřeně věku dítěte. Ježíši bylo dvanáct let. To, co se chce ale říci především je, že Ježíš rostl ve zdravou osobnost v jakési nadpozemské moudrosti. A to jako rodiče i místní společenství můžeme vzít jako velikou výzvu. Naše společenství může být místem, kde všichni budeme zdravě a průběžně duchovně růst. Může být prostředím, kde nám Bůh svěřuje své děti, a to ať už fakticky malé věkem, nebo malé duchovně. V obou případech prvotně nepatří nám, ale Bohu. Na nás ovšem je, abychom každý svým dílem svého obdarování k tomu aktivně přispívali.

     Že se tak, milé sestry a bratři, děje, jsem viděl v průběhu celého roku, protože to v lednu bude přesně rok, co tady v Rokycanech mohu sloužit. A jako bonus jsem společně s vámi mohl zakusit sílu tradičního společenství během vánočního divadelního představení nebo štědrovečerní bohoslužby. Bylo toho ale daleko více. Tak jsem za vše velmi vděčný a mnohému jsem se od vás za ten rok naučil. Prospívat na duchu je jistě cílem každého živého křesťanského společenství. Evangelista Lukáš nám dnes ukázal, že to potřeboval i samotný dvanáctiletý mládenec Ježíš.

     Děkujeme Ti, Duchu svatý, že působíš v srdci tohoto sboru své dílo. Působíš v srdci každého z nás jednotlivě i nás jako svého lidu společně. Děkujeme, že nám v pravý čas posíláš Boží Slovo, abys nám ho v pravý čas pomohl odkrýt. Spoléháme na Tebe a prosíme o Tvoji přízeň. Amen.