Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice.

     Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Lukáš 9:51-62

     Učedníkem Ježíše Krista je každý, kdo se chce od Něho učit, co si pro sebe i pro druhé přeje samotný Bůh. Tak jednoduché to je. Dnešní naše čtení z Lukášova evangelia nám k tomuto nabízí dvě podnětné situace. Na té první si řekneme něco obecně zásadního, na té druhé konkrétnější principy.

     Nejdříve situace první: Ježíš má od Boha vizi zviditelnit Jeho charakter, aby Ho lidé mohli přijímat, řekl bych, s větší chutí. Přebijí představu přísného Boha, který po člověku pořád něco chce – obrazem Boha, který je laskavý a chápající. Ví, že k naplněni této jeho vize musí všem generacím, tedy i nám dnes, ukázat hraniční moment, což je setkání s jeho úhlavními nepřáteli. To se stane v Jeruzalémě, kam přirozeně směřuje. Jenže vesničani ze Samaří tuto jeho cestu nejenže nesdílejí, protože si přáli, aby směroval k jinému centru spirituálního života, než je Jeruzalém, ale dokonce Ho jako Spasitele přišlého od Boha zcela odmítají. To mimochodem někdy děláme i my, když Bůh nenaplňuje naše očekávání a přání. Urážíme se, uzavíráme, nebo dokonce začneme říkat, že kdyby Bůh přeci jen byl, tak by nám šel více po ruce. S trochou nadsázky pak takového boha vlastně připodobňujeme k automatu na naše pravidelné občerstvení. Hodíme příslušnou mincí našich přání, a on je pak povinen nám dát, na co máme zrovna chuť. Když ale na nic chuť nemáme, žijeme si dále jen podle sebe.

     Jaká je pak reakce nejbližších učedníků Jakuba a Jana? Chtějí Samařany potrestat. Za inspiraci si berou starozákonního proroka Elijáše, který v určité situaci byl nástrojem Hospodinova soudu konkrétních lidí. Jenomže tehdy šlo o jinou situaci: Byl to soud nad někým, kdo chtěl cíleně likvidovat Boží lid. Bůh tak zasáhl skrze oheň z nebe a tyto záškodníky doslova zničil. Oproti tomuto příběhu Ježíš své učedníky kárá, že jsou špatného ducha. Ke svému zahanbení musí od něho slyšet že: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Obecně tedy můžeme říct, že učedníkem Ježíše Krista je každý, kdo se rozhodl následovat tento jeho životní přístup vydávat svědectví o SHOVÍVAVÉM A VĚRNÉM BOHU.

     Jak to potom může vypadat v praxi? Chcete, aby měli druzí zkušenost s Boží láskou, která jediná přivádí k pokání, obrácení se a duchovní proměně. Někdo má dar lidem sloužit praktickou pomoci, jiný píše nebo umí mluvit, další oba modlitebně nebo finančně podporuje. Ve všech je určitým způsobem velice konkrétně působící Duch svatý, který ukazuje na Krista takovým způsobem, že se to lidi dotýká, aby mohli reagovat. Víra je pak naše reakce na svědectví o Bohu. Když mi na střední škole spolužáci ukázali, že Ježíš byl velice statečný muž, který uměl jít proti všem, aby si stál pevně za svým, úplně to rozbilo mé představy o Kristu z naivních kýčovitých obrázků na stěnách mých prarodičů jako spíše slabocha, který se uměl pouze modlit. Od té chvíle jsem chtěl právě takovéhoto Spasitele v Novém Zákoně poznávat. Pak přišel čas mu svěřit svůj život a poznávat Ho ve svém nejosobnějším příběhu. To trvá dodnes.

     A pak je tu situace druhá, která na tu první navazuje: Ježíš komunikuje se třemi lidmi. U každého z nich nám chce něco podstatného k našemu učednictví zdůraznit. Nejdříve tiší nadšení prvního, který ho chce kdekoliv následovat slovy, že Boží Syn, nemá žádné pozemské zázemí: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinými slovy: Chce-li mě někdo ve víře následovat, nestačí jen touha po adrenalinovém dobrodružství. Co když naopak přijdou nelehké chvíle? Co když přijde odsouzení nejbližších nebo dokonce vážné osobní útoky? Nebo, co když přijde období, které zas tak zajímavé není? Ne, učedníkem může být jen ten, kdo své rozhodnutí postavil na něčem hlubším, než je jen chvilkové citové vzplanutí. Před křtem každému říkávám, že naše rozhodnutí nechat se pokřtít jako výraz následování Ježíše Krista musí stát na jeho díle vykoupení, nejen na našem jistě šlechetném rozhodnutí. Chci být učedníkem, protože chci ukazovat na svého Vykupitele. Nic menšího, přátelé, stejně dlouho nevydrží.

     Pak je tu druhý, který chce ještě pochovat svého mrtvého otce. A Ježíš opět jistě ve svém dramaticky přehnaném pojetí jako dobrý situační učitel ukazuje na další důležitou zásadu učednictví: je nezbytné mít dobře seřazené životní priority. Učedník Kristův zkrátka nemůže uprostřed boje cuknout. Bůh s ním počítá, bere jeho službu vážně, a i prakticky na něm může být závislí někdo další. (Teď mi, vážení čtenáři, nejde o to prosadit myšlenku, že jsme na Božím díle nenahraditelní, protože po pravdě každý nahraditelný je. A přece v Božím království to funguje odlišně, než ve firmě nebo sportovním oddíle. Bůh nás, podle mého názoru, v samotném svém principu nahrazovat nechce. Naopak, nás chce posouvat výš a výš. To je ale přeci něco jiného! Naše duchovní disciplína, o které velmi často psal apoštol Pavel, je pak pro nás i naše okolí velikým požehnáním!).

     No, a třetímu Ježíš opět v jisté své přehnané nadsázce řekne, když se chce nejdříve rozloučit se svojí rodinou, že se má učit dívat jen před sebe a dopředu. Nemá se donekonečna hrabat ve své minulosti, ve svých chybách, které kdy v životě udělal, ale že má začít ovlivňovat to, co ovlivňovat může, tedy svoji přítomnost a budoucnost. Ježíš s lidmi minulost neřešil. Neřeší jí s námi ani dnes, protože ji jednou provždy vyřešil svým absolutním ODPUŠTĚNÍM, které očekává, že se naučíme pravidelně, jak jde život, pro sebe přijímat. Tuším, že to není pro nikoho z nás jednoduché, ale přesto není jiné cesty, než toto odpuštění přijmout a naučit se jednoduše žít s tím, že nám Bůh již žádné viny - pro Kristovy zásluhy na kříži - nepočítá. Kdo toto odmítá, vleče si stíny své minulosti než ho, a tím si buďme jisti, úplně pohltí.

      Dej nám k tomu Bůh svého Ducha, abychom mohli být svědky vzkříšeného Ježíše Krista. V Něm se tomuto světu odhaluje Boží uzdravující láska.

     Milosrdný, svatý Otče, daruj nám moudrost, v níž bychom tě poznávali, rozum, jimž bychom ti rozuměli, horlivost, jíž bychom tě hledali, trpělivost, v níž bychom tě očekávali, oči, které by tě spatřovali, srdce, jež by o tobě přemýšlelo, a život, který by tě zvěstoval – to vše v moci Ducha našeho Pána Ježíše Krista. Amen.