Slepý žebrák
Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.
Marek 10:46-52
Slyšeli jsme dojemný příběh s dobrým koncem o slepém žebrákovi a Ježíši, který ho nakonec uzdravil z jeho slepoty. Když v Bibli čteme takovéto příběhy, vždy se ptáme, co se nám chce jimi říci? Co tedy? Bůh má moc nám otevřít vnitřní zrak, když o to stojíme. A Bartimaios o to stál nadmíru! Když uslyšel, že jde kolem Ježíš z Nazareta, začal křičet o smilování a volat na něho, co to šlo. Nenechal se nikým umlčet. Tak mu o to šlo. Co bylo důvodem jeho odhodlání? Víra, že je Ježíš královské dítě. To tehdy znamenalo, že je v duchovní rodové linii Mesiáše, který podle zaslíbení starých Písem svatých má i kompetenci vracet zrak a dávat lidem vnitřní osvobození. A v to Bartimaios, - nevíme, od koho to věděl, - ale v to tento slepý muž věřil.
A tak se samozřejmě nabízí otázka, co zažehlo víru, že je Ježíš někým více, než jen dobrým židovským rabínem a jistě zbožným služebníkem u nás? Co způsobilo, že jsme k Němu začali vzhlížet jako k Synu Božímu a Spasiteli světa? U někoho to byla vzpomínka na dětství a matku, která mu v tomto období četla biblické příběhy a modlila se s ním. U jiného konkrétní slova spolužáka ve třídě. A u jiného zase čtení dobré knihy. U každého z nás to bylo jinak. Co ovšem bylo stejné, že nás to oslovilo a nakonec přivedlo k dalším myšlenkám a hledání, kdo Ježíš Kristus vlastně je.
V našem čteném příběhu se prosím zaměřme na dvě věci: Ta prvá je vyznání slepého muže. Ta druhá je jeho toužebné přání. Nejdříve věc prvá: Bartimaios prosí Záchrance světa o smilování pro to, kým je. To je více než logické! Je-li On tím Spasitelem, může zachránit i mě. Vždyť spasení to není jen věc budoucnosti, ale především věc mé přítomnosti. Zároveň se netýká jen nějakých vzdálených oblastí, ale všeho, co právě tady a nyní prožívám. "A já mám nouzi," říkal si slepec, "že nevidím. Tady potřebuji jeho slitování, a právě o to prosím! Když mi ho dá, - a On má tu pravomoc, - vše se v mém příběhu okamžitě obrátí." Vypadá to jednoduše, ale je to jednoduše tak.
Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Když si svou nemoc uvědomují, jdu za patřičným doktorem. Někdy se ale může stát, že nevíme, co nám je a tím pádem za jakým doktorem máme jít. Od toho ovšem máme doktora obvodního, který by to měl rozpoznat. Dojít ale k němu musíme v lepším případě sami, nebo v tom horším si o záchranku musíme také sami zatelefonovat. V těch úplně nejhorších situacích to za nás musí někdo udělat. To podstatné ale je, že se obracíme správným směrem. Policie ani hasiči by nám nepomohli. A Bartimaios nepochybuje, že teď nebo nikdy! "Jde kolem ten nejpovolanější a já musím udělat všechno pro to, abych se s Ním a jeho vlivem mohl setkat."
A tak se můžeme i my dnes ptát: Co je naší obecnou "nemocí", když je přece Ježíš i našim "Lékařem" Spasitelem? Bible jí nazývá duchovní slepotou, neschopnosti správně vidět svět tak, jak od jeho stvoření je, řečeno biblickou pro nás už dnes archaickou řečí: Hříchem. Dokonce o nás Písmo svaté říká, že jsme bez tohoto vnitřního zraku, protože patříme do tábora na Hospodinu nezávislých lidí, ano, přímo je řeč, že jsme Božími nepřáteli. To ovšem neznamená, že nás Bůh nemá rád. V tom je ten veliký paradox, že On nás rád má a proto za námi přichází, aby nás k sobě přiváděl, ale my sami ve své nejhlubší duchovní podstatě o Něho nestojíme, vzdorujeme a kolikrát jsme na to ještě patřičně hrdí! Když to pak toužíme změnit, Ježíš je už daleko někde jinde. Na rozdíl od Bartimaiose jsme promarnili moment okamžiku. Nezbývá nám než vyznat své zaváhání i opožděné vyznání. Ale i to platí.
A pak je tu druhá zajímavá věc: Když se Ježíš Bartimaiose zeptá co po Něm chce, on neprosí jako chudý žebrák o peníze nebo majetek, a tedy lepší sociální zabezpečení pro svůj případ vážně nemocného muže. Ne, on prosí o to, co by celý jeho život mohlo proměnit. Prosí o zrak - prosí, aby viděl. A Ježíš? Řekne mu, že ho jeho víra zachránila. On pak prohlédne a jde za ním. Jak úžasné tehdy i dnes! Když Pána Boha požádáme o to nejdůležitější, dá nám mnohem více. Slepý muž byl nejen uzdraven, ale také spasen! Zůstal chudým žebrákem, ale v té chvíli byl smířený s Bohem a viděl celou skutečnost reality. Není právě toto to nejcennější v našich příbězích, totiž poznávat Pána, který stojí za vší naší skutečnosti? Vnímat ji, vidět ji a poddávat se ji? Kéž je právě toto, na čem stavíme své životy, své hodnoty, svá každodenní rozhodnutí, své vztahy a vše ostatní. Pokud stavíme na písku, vše se časem zbortí.
Vidoucí nový učedník Ježíše Krista Bartimaios, syn Timaiův, šel nakonec cestou za Ním. To čteme v závěru našeho dnešního příběhu. Za kým jdu dnes já? Za kým jdete vy? A to, co doopravdy máme stále před svýma očima jako to nejdůležitější, přivede nás nakonec do dobré cílové stanice? Nejsme naopak "nadšenými milovníky slepých uliček"? Kéž je nám Bůh milostiv.
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své veliké slitování! Otevři mé srdce skutečnému životu, abych nebloudil v temnotách svých falešných představ, ale mohl jít opravdově za Tebou. Amen.