Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

     Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

     Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš." 

Lukáš 14:25-35

     Tolik dnešní dobrá a radostná zpráva!

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i vše dobré. Znáte ten vtip, jak se před nebeskou bránou hromadí zástup, občas se otevře brána, vyběhne chlápek a nahlas zvolá: „Další!“ Znáte ho? Tak se tam hromadí ten zástup, a na jeho úplném konci stojí tři muži: pravoslavný, který drží v ruce obrázek nějakého světce, vedle stojí katolík (ten drží růženec) a pak evangelík. Ten má Bibli. A zase vyběhne ten chlápek a zvolá: Další!“ Takže se ti tři pomalu ale jistě dostávají až k samotné bráně. No, a když už jsou skoro u ní, tak se najednou v dálce objeví starší žena, v ruce drží jen trochu polního kvítí, a takovou tu slaměnou panenku. A jak se tak blíží ke konci řady, aby se postavila hned za ty tři, najednou se otevře brána a vyjde zase ten muž, aby zvolal, co vždycky zvolá. Všimne si ovšem této ženy, a řekne ji: „Babičko, sedněte si prosím tady na lavičku, chvíli to potrvá.“ A žena mu okamžitě odpoví: Děkuji, Ježíši! Já jsem tě hnedka poznala!“

     Právě jsme četli, že šel za Ježíšem také veliký zástup. Důvod? To se těžko vysvětluje, člověk od člověka. Ale společné asi všichni měli ten důvod, že Ho chtěli spontánně následovat. Jenže Ježíš jim řekne, že to není možné, pokud Ho nepostaví ve svém životě na úplně první místo. Ale nejenom to. Řekne jim také, že musí nést svůj vlastní kříž. Tedy něco hanebného a bolestného, co v tehdejší době bezesporu římský kříž představoval. A že to souvisí s Kristem, to je více než zřejmé. Pak Ježíš všem řekne dva příklady moudrého člověka, který chce postavit věž a nejdříve si spočítá náklady na úplnou dostavbu nebo na rozhodnutí vůbec nestavět, a moudrého krále, který nejdříve spočítá své vojsko, než vytáhne do vítězného boje nebo se bude snažit se svým protivníkem sjednat mír. Zkrátka a dobře: pokud oba nemají na to své dílo úspěšně dokončit, nemají raději dílo začínat. „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má,“ říká následně Ježíš, „nemůže být mým učedníkem.“ Celý proslov končí slovy, že sůl je užitečná, pokud neztratí svoji slanost. Když ji ztratí, nemá už žádný smysl. Je k ničemu. „Kdo má uši k slyšení, slyš.“

     A tak se pokusme odpovědět na otázku, cože nám chce vlastně Bůh tímto vším sdělit? Jaké je poselství těchto Ježíšových slov do našich příběhu? Je jisté, že evangelista Lukáš píše své evangelium do života věřících lidí. Své první novozákonní dílo píše vznešenému Theofilovi, se kterým velice precizní učenou řečtinou sdílí své duchovní pohnutí z osoby Ježíše Krista. Ten je pro něho Synem člověka, tedy představitelem našeho nového lidství. Následovat tedy Krista pro něho znamená stávat se člověkem podle Boží vůle. Jenže co to, - podle toho, co jsme dnes četli, vlastně znamená?

      Znamená to uvěřit, že tento Syn člověka Ježíš už dávno, než jsme to racionálně zjistili, vstoupil do našich příběhu. Ba co více, že tyto naše příběhy má zcela ve svých rukou od našich úplných počátků, abychom si to dnes zpětně uvědomili – spočítali (to je ono počítání nákladu), a s touto důvěrou posílení v tuto skutečnost, zůstávali svému příběhu, - ať je, přátelé, jakýkoliv, - zcela věrnými. Nést svůj kříž totiž pro Lukáše znamená zůstávat sám sobě tím nejbližším. Až pak jsme schopni nacházet mosty ke druhým. My na to ovšem kolikrát jdeme přesně obráceně: Ve vztazích ke druhým hledáme sami sebe. A proto také neustále bloudíme.

     Vy mi ovšem namítnete, že zůstávat věrnými sám sobě a svému příběhu není jen tak. Že vše kolem nás i v nás je jako silný vítr, který se nás snaží neustále odfouknout co nejdál od našeho nejhlubšího středu. A máte pravdu. Proto evangelista Lukáš dělá nesmírně zajímavou a velice důležitou věc: seznamuje nás s celým životem Syna člověka, a to alespoň v těch zásadních souvislostech. A vlastně nám o Něm říká toto:

1. On sám jako Syn člověka prošel věrně svým vlastním příběhem, abys to tak udělal také. To neznamená, že jeho obsah bude totožný s tím tvým. Ale že stejně jako On i ty nepřestaneš důvěřovat svému Bohu, a to skutečně ať se bude dít, co se bude dít.

2. On sám jako Syn člověka prošel i smrtí, aby nám ukázal, že je to i pro nás cesta, když na to přijde Boží čas. Máme Otci důvěřovat, že i umírání a smrt je přirozeným vyústěním našeho lidství. A vlastně celý náš život je o odkládání svých vlastních představ o životě, a s tím i svých nároků na sebe i na druhé.

3. On sám jako Syn člověka byl nakonec vzkříšen, aby nám ukázal, že i nás v Božím čase Hospodin probudí k vítěznému životu. Už nyní ale máme žít touto nadějí, a už nyní se máme povzbuzovat, že Kristus je náš NOVÝ ŽIVOT. Tedy ne až někdy potom, ale už nyní.

     Když nám toto Lukáš ve svém spisku o Kristu odhalí, čeká naši aktivní odpověď. Očekává, že řekneme své Ano, nebo své Amen. Pak je také náklad spočítán a my jako královské děti víme, že náš zápas víry bude úspěšný! Bude to víra, která přemáhá tento svět, tedy i to, co fouká kolem nás a zároveň v nás.

     Dej nám k tomu Bůh odvážné srdce! Následovat takto Krista není asi pro zástupy jako takové, jinými slovy: pro každého. Na druhé straně každý, kdo se takto rozhodl a rozhodne pak zakouší, že je solí zemi, že je v roli někoho, kdo dává tu „potřebnou chuť“ - ten potřebný pohled na našeho Otce v nebesích, jako to dělal svým životem Ježíš. Jemu buď za všechno chvála!

     Děkujeme, Pane Ježíši Kriste, že jsi nám svým životem, smrti i vzkříšením ukázal, jaká je i naše cesta, mnohdy trnitá a bolestná, ale cesta, která vede za Tebou. Děkujeme. Amen.