Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.

     Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

     Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

Lukáš 14:1, 7-14

     Evangelista Lukáš, třetí z evangelistů v Novém Zákoně, vybírá pro své evangelium příběh, kdy Ježíš z největší pravděpodobnosti (i když to přímo nečteme) je sám pozvaný do domu jednoho z předních farizeů. Čteme, že to bylo v sobotu, a také se dovídáme, že si na něho ostatní přítomní dávali ostražitý pozor, když s tímto váženým farizeem jedl u jeho stolu. Není vyloučeno, ba co více: přímo se to nabízí se domnívat, že to byla předem připravená situace, aby si farizeové Ježíše lépe proklepli, jestli je mužem skutečně bezúhonným, a to konkrétně v poměrně přísných židovských zvycích při společném stolování.

     Dnes jsme to nečetli, ale hned poté, co usedl, se před ním objevil člověk postižený vodnatelnosti, a než ho Ježíš uzdravil, zeptal se všech přítomných, jestli je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo není? Oni ovšem z taktických důvodů mlčeli. Potom nemocného svým dotekem uzdravil a poslal domů. Pak se jich ještě zeptal, jestli by v sobotu vytáhli z vodní nádrže své dítě či zvíře, když by do něho spadli? Nevěděli však, co mu mají říct. Poté přichází situace, kterou jsme v úvodu četli. Bylo zde tedy už nějaké to napětí, a rozhodně nebylo malé. Ukázalo se totiž, že pojetí významu soboty je u farizeů jiné než u Božího Syna.

     Nyní k našemu samotnému příběhu. Ten se skládá ze dvou částí. Ta prvá se týká pozvaných a jejich vybírání si, kde si sednou. Ta druhá polovina se týká samotného hostitele a toho, koho má na společný oběd či večeři pozívat. Obojí spolu ovšem souvisí v jednom společném tématu, který pojďme říct okamžitě: jedná se o určitou duchovní nezištnost, se kterou má člověk přistupovat k tomu druhému.  V té řeči k samotnému hostiteli je to jasné. Má na jídlo zvát ty, kteří mu to nemohou někdy příště oplatit. Má to tedy dělat bez skrytých pohnutek, protože je to samo o sobě Bohu milé pohostit druhého člověka. O tom zcela jasně hovoří Mojžíšův Zákon: host do domu – Bůh do domu, zkráceně a jednoduše řečeno. A když je to v Božím Zákoně míněno takto, má to být z čisté nezištné lásky, nikoliv z předem vykalkulovaných plánů. To byl ovšem problém tehdejších farizeů, kteří takto usilovali o co nejlepší své místo ve společnosti. A může to být problém i nás dnes, když se ke druhému chováme podle toho, co z toho následně budeme mít, a ne, co je pro toho druhého zrovna důležité. A znova opakuji: s nejhlubším motivem takto uctít Hospodina.

     Duchovní nezištnost se ale týká i pozvaných. Před svatebním obřadem se sami nemají cpát dopředu, aby to vypadalo, že jsou váženější a důležitější. Mají s jistou tichosti a skromnosti si jít raději sednout do zadních lavic, vděční, že mohou být vůbec součásti této svatební skupiny. Je to výsada být ve společenství Božího lidu, a máme to přijímat s pokorou i očekáváním, že s námi Bůh tady jedná. A když nás sám hostitel pozve na sedadla přednější, už to není z naší vůle, ale jeho. I v pastorálních epištolách se dočteme, že chceme-li v církvi více sloužit jako ti, kteří nesou větší zodpovědnost, je to rozhodnutí krásné. Ale musíme k tomu nejdříve mít zralý duchovní charakter. Tedy potřebujeme sobě dát určitý čas, než spirituálně dospějeme. Vepředu to hodně fouká, a je dobré být na to připravený. Dopředu nás ovšem pozívá samotným hostitel Bůh. To On určuje, kdo a kde slouží. A že si k tomu v místních sborech používá staršovstva je jistě dobrý osvědčený nástroj. Hlava těla církve Ježíš se takto moudře stará o své tělo, totiž o svoji milovanou nevěstu Kristovou.

     A tak nám dej Bůh, abychom uměli v nezištné lásce očekávat, že nás svým Duchem bude v pravý čas pozvedat i v pravý čas usměrňovat. Je to, vážení čtenáři, celoživotní proces oné moudré Otcovy výchovy. A dej i nám Pán milost, abychom byli k sobě vzájemně laskaví, protože takto k nám na každý den přistupuje samotný Hospodin. V církvi i ve společnosti máme očekávat, že nás On sám povede. Usilovat vlastní silou o lepší společenské postavení či dokonce postavení církevní není ovšem v Duchu Kristově.

     Děkujeme Hospodine za přímá slova Tvého Syna Ježíše Krista. Prosíme, aby nás osvobodila Ti zcela důvěřovat, a na ničem si nezakládat. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.