Vjezd do Jerualéma
Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: ‚Pán je potřebuje.‘“
Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč to oslátko odvazujete?“ Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“ Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“
Lukáš 19:28-40
Dnes máme Květnou neděli, a to je čas, kdy slavíme, že Mesiáš vjíždí na oslátku do Jeruzaléma. Syn člověka Ježíš tady naplní své odvěké poslaní. Květná neděle je přesně týden před Velikonocemi. Je to tedy začátek jeho nejtěžší cesty. Oslátko i provolávání slávy požehnanému Králi je převzatý výraz, který říkají proroci ve Starém Zákoně. Vztahuje se na Krále pokory a tichosti, který nepotřebuje jako králové tohoto světa přijíždět na koni. Jeho království je totiž jiného charakteru a není závislé na lidském uznání. Je to království pokoje a lásky, kde je každý každému bratrem a sestrou, tedy někým blízkým a příbuzným, protože je spojuje jeden společný Otec Bůh.
Proto také odpovídá Ježíš farizeům tak rezolutně, že pokud nebudou provolávat slávu jeho učedníci, začnou to za ně dělat kameny. I to je zajímavá symbolika: Kdo takto uctívá Krále všech králů, nemusí se obávat mocných, kteří chtějí naše ústa umlčovat zastrašováním. Jsou pod Jeho ochranou a nikdo jim už nemůže ublížit. Když by ale přeci jen umlkli, tuto roli uctívačů převezme to "nejmrtvější" v celém stvoření, jako jsou již zmíněné kameny. Bůh má moc oživit to, co nikdo nedokáže. Když totiž do středu světa - do města pokoje - do Jeruzaléma v Izraeli - přijíždí Mesiáš, klaní se Mu vše živé i vše mrtvé, nejméně hodní učedníci i nejméně užitečné kamení. Toto království má totiž bránu otevřenou i pro ty nejméně oceňované a uznávané. Proto je to Království nad každé království. Je pro každého, kdo v něm chce žít. Jeho podstatou je Láska, kterou je Bůh sám. Namyšlení a nevděční tady ovšem nemají místa.
Nás však zajímá to nejdůležitější: Proč příjezd Ježíše na oslátku do Jeruzaléma probíhal tak teatrálně, hlučně a tak trochu komicky? Část odpovědi jsme si už řekli: Aby se ve všem naplnila Písma. Ježíš žil pod autoritu Písem až do konce svého pozemského života. Jeho učedníci to vidí a následně pak takto žijí také. Proto se stále dokola ve všech čtyřech evangeliích opakuje výrok: "..., aby se naplnila Písma". Syn člověka žije takto v poslušnosti Bohu. Druhá část vysvětlení na to okamžitě navazuje: Ježíš si vlastně takto dělá legraci ze všech tehdejších i dnešních vládců, - politických i náboženských, - kteří dychtí po moci a uznání. Ukazuje, že pravá vláda pochází od Boha, a že pokud má někdo korunu na hlavě, ale popírá právo a spravedlnost, brzy mu koruna strhne vaz. I v naší historii, nejen té izraelské, králové, kteří brali svůj úřad panovníka jako službu Bohu a lidem, měli požehnání.
To ovšem vždycky nemuselo znamenat, jak jsme to viděli u krále Šalamouna v Izraeli, nebo u Karla IV. v Čechách, prosperitu a růst do všech světových stran. Vždycky ale tito skutečně zbožní králové odráželi Krále na nebesích: jediného pravého Boha Hospodina, který nese tento svět. A protože v době Pána Ježíše Krista takovíto panovníci nebyli, přijíždí Ježíš na oslátku (ve skutečnosti to byli oslové dva - oslice a její oslátko vedle sebe spojeni improvizovaným sedlem z hrubší látky), před kterého dav učedníků prostíral na zem své pláště a v jiných evangeliích ještě k tomu čteme, že pokládal palmové ratolesti. Proto Květná neděle vychází z latinského názvu: Palmarum - doslova Palmová neděle. My ovšem, jak jsme v českém prostředí, klademe většinou pod oltář větvičky kočiček. Jednou za rok takto dětem těsně před bohoslužbou dáme do ruky tyto větévky a řekneme jim, ať je položí na zem těsně, než kolem nich projde na začátku bohoslužby duchovní se svíčkou. Svíčka ukazuje na Krista, který k nám přichází a větve položené na zem ukazují na nové stvoření, které se takto klaní Králi.
A jsme u poslední myšlenky, která se nám nabízí: Jsme připravení na příjezd Krále ve svých srdcích? Budeme ho vítat jako učedníci, nebo Mu budeme vzdorovat jako farizeové? Přijede jako dlouho očekávaný Král, který převezme v našem životě vládu, nebo jen jako chvilkový host, se kterým si s úsměvem ťukneme, dáme nějaké to kafíčko, a pak ho ze svého pečlivě ztřeženého soukromí vyprovodíme ven? Sympatizantů má opravdu Bůh více než dost. Méně už má skutečných uctívačů a následovatelů. Dej nám Bůh otevřené srdce, abychom patřili k těm druhým.
Děkujeme, Hospodine, za království lásky, odpuštění a pokoje, kde vládne Duch Kristův. Dej, aby vládlo v našich srdcích a neuhaslo. Amen.