Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

     Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

     Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Lukáš 10:25-37

     Evangelista Lukáš chce přiblížit křesťanství lidem, kteří nepatří, řekl bych, mezi tradičně věřící. Konkrétně: nechodí do kostela (tenkrát do židovské synagogy), neznají příliš Bibli (tenkrát Tóru – tj. pět knih Mojžíšových, žalmy a proroky), a také se moc nemodlí, alespoň ne způsobem, jak to tenkrát Boží lid každodenně praktikoval. A přesto chce těmto svým čtenářům psát o Ježíši, který oslovuje každého, tedy i nás dnes. Jak? Tím, že nám ukazuje na svého nebeského Otce, který o nás ví lépe, než jsme ochotni připustit. A tak není divu, že pisatel Lukáš vybírá ze svých vzpomínek příběhy, jako je ten, který jsme právě dočetli. Tady totiž vůbec nejde o to, kdo se jak dlouho modlí, nebo čte Bibli, nebo chodí na bohoslužby, nebo o Bohu druhým vypráví, ale jde jen o jednu zásadní věc: o naši laskavost, když má někomu pomoci.

     Ano, Ježíš vypráví příběh, na kterém chce jinak docela zbožnému člověku ukázat, co je to milosrdenství. Přitom provokativně zmiňuje kněze a levitu (rodově vyvoleného Izraelitu, který byl podle Zákona předurčený pro službu Hospodinu), kteří se ovšem zcela skandálně potřebnému vyhýbají! Zřejmě kvůli svým duchovním povinnostem. Pomáhá až jakýsi Samařan, který jinak patřil ke kulticky nečistému a pro Židy všeobecně opovrhovanému národu. Až ten se natolik slitovává, že poskytne polomrtvému člověku nejen první pomoc, ale také prostředí pro jeho zotavení. Vše samozřejmě na své náklady. Jakoby už tady Ježíš mezi řádky říká: „Vše je, přátelé, přesně naruby: ti, od kterých byste to čekali, selhávají, ale naopak obstává ten, o kterém bychom to nikdy neřekli.“ Jako by tento příběh odrážel tisíckrát omývanou větu, že se jednou budeme nadmíru divit, kdo v nebi je a nečekali jsme to, a kdo naopak ne, a přitom jsme si mysleli, že nás tam bude vítat.

     Nás však nyní především zajímá, co se nám chce tímto podobenstvím říct? Tímto podobenstvím se nám chce říct, že pro Pána Boha není důležité spoustu věci, které jsou důležité pro nás smrtelníky a naopak. Není pro Něho například důležité, jaký máme rodový původ, barvu kůže, vzdělání, víru, světonázor, dokonce ani jaký máme životní styl. Co ale sleduje je náš přístup k těm, kteří se bez nás v danou chvíli neobejdou. To mohou být různé situace. Když v nich ovšem uhneme, prohráli jsme. Když naopak druhé podržíme, můžeme počítat s oceněním. To první, co nás obohatí je samozřejmě, že vidíme zachráněný život, a to opravdu v mnoha podobách. To druhé, že se v nás něco silného pohne. To třetí pak, že jsme v něčem PROMĚNĚNI. A přitom nutno doříct: nejde o to tyto situace vyhledávat. Když se nám ovšem postaví do cesty, máme aktivně jednat. Je to naše příležitost – náš čas.

     A ještě jednu věc musíme zmínit: Ježíš zcela záměrně změnil otázku zákoníka: „Kdo je můj bližní?“ na otázku: „Komu jsem bližním já?“ Možná řeknete, že na tom nesejde. Ale ano, sejde a velmi. V jakém slova smyslu? První otázka totiž odhaluje náš docela vybíravý charakter. Jako by se chtělo říct: „Kdo kolem nás zrovna potřebuje pomoc?“ Jenže to je upřímně stále ještě málo. Otázka, kterou klade Ježíš nás bytostněji vtahuje ke všem, kterým můžeme být vnitřně nablízku, a tak jsme na příjmu vlastně neustále, nejen až se něco semele. Odhalujeme tedy další věc: Pánu Bohu se líbí, když jsme tu nejen pro sebe, ale také pro druhé. A přitom jde o víc než jen o nárazovou službu. (Možná, že to neumím dostatečně dobře vyjádřit, proto se vám velice omlouvám, ale lépe to opravdu neumím).

      A tak nám dej Bůh milost, abychom to pochopili, jak se pochopit má. Blízkost sobě, druhým i Bohu pak nemusí být zas tak vzdálený ideál, jak se může na první pohled zdát.

     Děkujeme milosrdný Otče za laskavost, se kterou s námi bez přestání jednáš. Otevři pro ni naše nitro, abychom tě mohli nejen poznávat, ale také aby tě mohli poznávat i druzí skrze nás. Amen.