Pláč nad Jeruzalémem
V tu chvíli přišli někteří farizeové a řekli mu: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ On jim řekl: „Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“
Lukáš 13:31-35
V rámci církevního roku procházíme postním obdobím sebezpytování a následného pokání, které je ovocem našeho ztišení před Pánem Bohem, ale také jeho působení v našem srdci. Procházíme tímto jako jednotlivci, rodiny, ale také společně jako jeden Boží lid. Dnes máme druhou neděli postní, která klade důraz na Boží smilování. To je také základem naší proměny a směrování. A evangelista Lukáš nám k tomuto svědčí o Kristu, který je naší CESTOU k našemu naplněnému a hluboce šťastnému (blahoslavenému) lidství. Toto štěstí ovšem nepramení z toho, co máme, nebo z toho, jak se máme, ale z toho, jaký je Bůh a to skutečně v jakékoliv naší životní situaci. On přeci vše otáčí pro naše nejhlubší dobro. Takový jednoduše ve své moci k nám je! Dobro je ovšem v biblickém duchovním jazyce synonyma pro náš nejhlubší životní smysl i niterný pokoj pramenící ze společenství s Dárcem života. Bůh nám zkrátka ve svém Synu Ježíši Kristu odhaluje na čem v životě skutečně záleží, stejně jako na čem absolutně vůbec nezáleží, a to i když to vypadá nadmíru lákavě. Jakpak také ne!
Radostná a dobrá zpráva pramenící z dnešního čteného oddílu Lukášova evangelia tkví ve věrnosti Božího Syna své vlastní cestě – cestě do Jeruzaléma, kde půjde skrze utrpení až na kříž. Ale i to je jeho poslání. Jeho vrcholem pak bude vzkříšení z mrtvých třetí den po svém ukřižování. Bude to vítězství nad všemi našimi slepými uličkami, které míjí hlavní dálnici směrem k našemu nebeskému domovu. Pokusím se to říci, když dovolíte, srozumitelněji: To, že Ježíš neuhne ze své nejosobnější cesty, a to i když ho to stojí utrpení, bolest a nakonec i nejhlubší ponížení na golgotském kříži, to nakonec pro všechny znamená vítězství nad vším povrchním a časným, ale také nad vším temným a zlým, co má tendenci ničit nejen nás, ale také naše nejbližší. Spasení v Ježíši Kristu ve skutečnosti znamená tomuto uniknout a unikat každodenní vírou v Něj. Kdo tedy v Kristu přijímá své obnovené lidství, jde cestou, která ani smrti nekončí. Která už na tomto světě ale dává radost, pokoj a lásku.
Jenže nyní je Ježíš některými farizeji povzbuzován, aby z této své cesty seběhl, protože ho chce prý zabít Herodes. To je zjevná léčka, protože vyprávěč Lukáš nám představuje Heroda, který se chce naopak s Ježíšem sejít, chce ho doslova vidět, a když se s ním pak skutečně setká, chce vidět nějaké jeho znamení, že je skutečně Božím Synem. Farizeové, o kterých v celém svém evangeliu Lukáš vypráví jako o těch, kteří se snaží Ježíše nachytat na hruškách, aby ho následně mohli zlikvidovat, tedy touto svojí lstivostí pokračují v pokoušení, které Kristus dříve zakusil přímo od ďábla na poušti. Pro nás to na cestě víry znamená jediné: pokušení přicházejí neustále v jakémkoliv období našeho života. Jeho cílem je, abychom svůj život vzali do svých rukou a nespoléhali již na Boží laskavé vedení a pomoc.
Pak se ovšem ve druhé části našeho příběhu dovídáme, že se Izraelité s Vykupitelem setkají, když bude Kristus přicházet do Jeruzaléma. My ovšem víme, že ho nejen nerozpoznají, ale zároveň ho v předem zinscenovaném procesu odsoudí a popraví. Co je tedy výzvou dnešní celé třinácté kapitoly Lukášova evangelia? Pokud jsme Bohu srdcem vzdálení, vraťme se dokud je čas. To, že jsme vždycky byli milovaní Boží láskou ještě neznamená, že na ni aktivně odpovídáme svojí životní vděčnosti a důvěrou. Možná nám vyhovuje jen brát, ale nedávat. V tomto případě neodpovídat svou vydanosti. Ježíš Kristus ovšem v Jeruzalémě umírá na kříží a vstává z mrtvých, aby k sobě právě shromáždil svůj rozptýlený lid. Kdo se tedy vrací k Bohu, logicky se vrací i do společenství Božího lidu, kde je Bůh pravidelně uctíván.
Dej nám Bůh otevřené srdce i mysl takto nahlížet na sebe i na vše kolem nás. Vždyť celý svět je v Božích rukou, stejně jako jeho lid, nakonec jako ty i já. Haleluja!
Děkujeme, Hospodine, Pane náš, za dnešní slovo povzbuzení. Děkujeme, že nám ukazuješ na Krista, který šel věrně cestou do Jeruzaléma, Cestou, kterou jsi mu připravil, a to i pro naše cesty nejosobnější. Prosíme, abychom z nich neuhnuly. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.