Řekl Ježíš svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.

     A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

Lukáš 11:5-13

     To, co v tuto chvíli Ježíš povídá svým následovatelům o jejich neodbytné vůli, když Pána Boha budou o něco prosit ve svých modlitbách, původně začalo tak, že se Ježíš někde o samotě modlil. Viděl ho jeden z jeho učedníků a požádal ho, aby i jeho a ostatní naučil se modlit. On souhlasí a učí je modlitbu Páně, kterou také známe pod slovy Otče náš. Pisatel Lukáš sice oproti evangelistovi Matoušovi zaznamenává jen polovinu této modlitby, za to ale o to více, jak jsme v úvodu četli, následně rozepisuje právě zmíněný postoj, který máme při podobných modlitbách mít.

     O co jde? Naše prosby mají mít naléhavý charakter, jako když nenecháme souseda spát, když ho o půlnoci prosíme o jídlo pro našeho právě přišlého hosta. Naše prosby k nebeskému Otci mají mít také akt důvěry, a to proto, že náš Otec je Bůh přející, nesmírně štědrý, rád dávající. Kdyby byl náš Bůh nepřející a lakomý, nemělo by smysl Ho o cokoliv žádat. Ale je tomu naopak, říká jeho vlastní Syn Ježíš.

     Co z toho pro nás plyne prakticky? Když něco potřebujeme, a je teď jedno o co jde, máme se směle na Něho obracet, protože Mu na nás jako na laskavém Otci záleží. Vás však možná, vážení čtenáři, napadne otázka jiná: Pokud je Bůh dobrý, a pokud se o nás stará, proč Ho ještě máme o něco prosit? Jinými slovy: Proč nás ve všech našich potřebách nepředchází natolik, že bychom Ho v samotném důsledku nemuseli o nic prosit? Odpověď nemusí být složitá: Bůh nás jako své děti vede k dospělosti. Na počátku našeho vztahu se o většinu našich potřeb staral převážně On sám, asi jako naši rodiče, když jsme se narodili a byli velice malí. Pak ale přichází čas, abychom se o sebe učili postarat sami. Začíná to tím, že se umíme sami najíst, nebo že za toto jídlo umíme svým rodičům poděkovat. Když jsme pak větší, sami se rozhodujeme, jaké jídlo si kde koupíme, a jak ho doma pro sebe připravíme. Zkráceně řečeno: Bůh nám dává vše potřebné úměrně našemu duchovnímu věku. Když pak vyrosteme, nechává nám prostor, abychom si o věci říkávali sami. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Co tím sleduje? Náš prohlubující se osobní vztah. Bůh chce se svým stvořením vše sdílet nejen jaksi automaticky, že věci plynou, ale i velice konkrétně a verbálně, že si o to říkáme, a pak Mu za to následně děkujeme. Tato dynamika vztahu pak naplňuje samotnou podstatu spojení světa viditelného a neviditelného. Jako v nebi, tak i na zemi.

     To je také hlavní souvislost našeho dnešního čtení z evangelia Lukáše. Ježíš svým následovatelům ve všech dobách odhaluje lásku našeho Otce, ke kterému máme se svými potřebami směle přicházet. Pak totiž zažijeme, že nás nejen že slyší, ale také, že nám dá, o co jsme Ho žádali. Vy však namítnete, že vám mnoho věcí, o kterého jste Ho žádali jednoduše nedal. Nebo, že vám dal něco jiného v naprosto jiném čase. Velmi často opožděně. I to má svůj důvod. Bůh nás vždy vyslyší okamžitě, ale kolikrát odpoví až jindy. Co když ale jde o něco vážného? Pak odpoví hned. Někdy nás ale také nechá projít těžkou situací, aby nám odpověděl jinak. Třeba proto, abychom si více uvědomili, že jsme věci nechali zbytečně zajít až tak daleko. Je to situace od situace. Nezapomeňme, prosím: Bůh ze sebe nechce dělat OŘEZÁVATKO. Rád nás zachrání, pokud jde o naši spásu, ale vláčet sebou jednoduše nechce. Možná známe s trochou nadsázky herce Jiřího Bartošku, když hrál v pohádce Anděl Páně Pána Boha, a stále se bavíme nad jeho trefnou odpovědi, kterou dal Marii, když se přimlouvala za nezodpovědného Petromila: „Ne, ne, Maruško, blbce ze mě nikdo dělat nebude.“

     O co tedy můžeme Hospodina, - jak jde život, - v důvěře žádat? O vše, co může způsobit jedině On v dané chvíli. Tam pak máme být neoblomní. Tedy i v našich nemocech? Ano, pokud je to v souladu s Boží vůli pro nás. Tu přeci primárně hledáme. Bůh tedy uzdravuje i dnes? Ano, jak někoho může napadnout opak? Dělá ty samé věci, co vždy dělával, když to sám uzná za moudré. Velmi často nás při tom také učí mnohému dalšímu. Například pravidelné prevenci nebo nekončící vděčnosti za vše, co kolem sebe máme, a že toho není málo.

     Závěr našeho slova ovšem zní: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Jak tomuto rozumět? Máme si říkat o svoji spásu, nebo jde o každou jeho odpověď posvěcenou Božím Duchem? Řekl bych, že obojí. Možná jedno od druhého v dané chvíli nejde oddělit. Naše záchrana totiž není jen to, že jsme se někdy v dané chvíli smířili s Bohem vírou v Krista Ježíše, vždyť tato naše záchrana se neustále aktualizuje každou naší vyslyšenou modlitbou, protože právě tehdy máme s Bohem, řekl bych, naprosto „prosvětlený“ vztah. A tak, když mi Bůh něco hmotného daruje, nebo mě uzdraví, nebo pomůže někomu, kdo je v těžké situaci, když jsem Ho o to prosil, všichni v dané chvíli zakoušíme, že je náš Bůh Vykupitel a Zachránce. Proto nás Ježíš volá k přímluvným odhodlaným modlitbám.

     Nebojme se! Nebuďme přespříliš ostýchavý. Řekněme si o mnohé. Pak více poznáme Pána Boha, který je bez přestání náš dobrý milující Otec. Možná ale také poznáme, že to, o co prosíme, nakonec vůbec nepotřebujeme, protože by nás to od Božího království naopak vzdálilo. Když se ovšem modlíme, rozpoznáváme první od druhého. Když se modlit nebudeme, nepoznáme nic. Přátelé, vše, co máme a co jsme, je od Něho. Až to mít nebudeme, možná si to živěji uvědomíme. Proto nám Ježíš přibližuje Otce, který je štědrý.

     Děkujeme, nebeský náš Otče, za dnešní slovo povzbuzení. Otevři naše vnitřní vnímání pro vše, co nám může více ukazovat na Tebe. Amen.