Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Lukáš 11:38-42

     Nedávno jsem opět vzpomínal na svého otce. Měl jsem ho velice rád. Od mala se mi hodně věnoval. A až do jeho smrti jsme byli stále v jakémsi vnitřním hlubokém kontaktu. Když pak odešel, prožíval jsem období zármutku poměrně dlouho. Když tedy vzpomínám na svého otce, vždy skončím u našeho posledního setkání: Dal mi do ruky své hodinky a řekl mi: "To nejvzácnější, synu, co máme, je náš čas. Hlídej si, jak s ním budeš zacházet." Pak usnul a já po chvíli tiše odešel z jeho malého útulného bytu. Tam jsem ho viděl naposled.

     I Ježíš nám dnes říká něco důležitého: „Marie si vybrala dobře. To, pro co se rozhodla, jí už nikdo nikdy nevezme.“ Co to bylo? Čas s Ježíšem a tím, co zrovna povídal. Velice obecně můžeme říct: Chvíle zastavení se a zklidnění v Boží přítomnosti, kdy se nám Bůh plně věnuje. Nezní to příliš osobně? Víte, vážení čtenáři, musíte si vybrat. Pokud chcete číst kázání, jako je to mé, vždy vás budu obtěžovat s Bohem, který je více než osobní. Chcete-li boha nedělního nebo jen boha jako ochranný talisman, kdy se vám to zrovna hodí, - třeba v autě nebo nad fotkou svých dětí, - musíte jít jinam. Bůh, kterého nám odhaluje jeho vlastní Syn, je zkrátka nebeský náš Otec, který nás skrze naše předky vytvořil a vdechl nám zcela osobitý ráz. Je nám stále nablízku, ale nevnucuje se, i když nás neustále chrání a přeje nám. Někdy dokonce posílá své služebníky anděly či konkrétní lidi, aby nás opakovaně zachránil. Pokud tedy nějaký Bůh je, je tak OSOBNÍ, že se s Ním buď vírou v Krista vyrovnáme – smíříme, nebo se z nás navždy stanou ignoranti nejvyššího kalibru!

     A právě takovéhoto intimního Otce reprezentuje Ježíš. Marie to tuší, proto k němu přisedá, i když se podle židovského zvyku pro pohostinství od ní očekává, že bude spolu s Martou kmitat a dělat hostům svého domu to nejlepší pomyšlení. Host do domu – Bůh do domu. Jenže Marie si zvolila dobře, slyší od samotného Mistra. Její touha po jeho slovu překonává veškeré kulturní tradice, stejně jako neporozumění od vlastní sestry Marty. Sedne si k jeho nohám jako jeho učednice a poslouchá. Pak také zakusí, že se jí Ježíš před sestrou nejenže zastane, ale také sklidí ocenění, že se dobře rozhodla. Tento okamžik je posléze pár let na to zvěčněn v Bibli, abychom si ho pravidelně rok, co rok četli v kostelích.

     Jak tedy můžeme Marii následovat my v jejím moudrém rozhodnutí? Co pro nás dnes může znamenat, že si „sedneme k nohám Ježíšovým a nasloucháme jeho hlasu?“ Ano, co je poselstvím našeho dnešního příběhu z Lukášova evangelia? Pokusím se odpovědět: Poselstvím příběhu o Marii a Martě může být, že i v našem životě nemusíme pro své spasení cokoliv dělat. Nemusíme si ho odpracovat něčím, čím bychom si chtěli Pána Boha uspokojit. Stačí, abychom si „sedli“ v blízkosti Spasitele. Sednout si znamená zastavit se. Znamená to ale také podřídit se. A tak pro svoji záchranu už nemusíme nic dělat než důvěřovat Ježíši Kristu, který za nás na kříži vše potřebné už odpracoval a odsloužil.

     Platí to ale i v našem pokračujícím křesťanském životě služebníka. To, o co nikdy nepřijdeme, a co vždy znamená nejlepší možná volba je, abychom trávili pravidelný čas v Boží přítomnosti. Jak? Tak, jak je i nám, přátelé, příjemné. Třeba spánkem, nebo procházkou v lese, nebo čtením Bible či modlitbou – rozhovorem s Bohem. Není pravda, že modlitba je jen jednostranná záležitost, kdy jen my na Hospodina mluvíme. Velmi často během tohoto času Duch svatý okamžitě odpoví skrze naše vnitřní svědectví ducha, naše nejosobnější cítění nebo zcela novou myšlenku. Každopádně vždycky platí, že když s Bohem navážeme osobní kontakt, On se nám bude dávat průběžně poznávat, jak je to pro nás zrovna nejpříhodnější. Takový On jednoduše je. Kdybych to za svých 35 let chození s Bohem neprožíval, nepsal bych vám o tom. Každopádně Marie za to byla oceněná samotným Mesiášem.

     A tak nezaleží na tom, kolik toho v životě vyprodukujeme, ale do jaké hloubky poznáme pravou skutečnost. Nejde o to, abychom se udřeli k smrti, ale jak co nejlépe prožijeme nám darovaný čas. Nakonec nejde i o to, jestli po nás zbude velký dům, košatý strom a zaopatřené děti, ale jestli jsme při tom všem, či při mnohém jiném, prožívali vztah se svým milujícím nebeským Otcem. Ano, bez Boha můžeme být výkonnější, a také jistě bohatší a mocnější. Ale mineme to podstatné. Dej nám k tomu Bůh odvážné a moudré srdce. „To nejvzácnější, synu, co máme, je náš čas. Hlídej si, jak s ním budeš zacházet.“

     Děkujeme, Hospodine, za Tvoji blízkost, a to ve všem, co zrovna prožíváme. Nedopusť, abychom promarnili čas ke své spáse. Amen.