Pokušení na poušti
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“
Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
Lukáš 4:1-13
Evangelista Lukáš nám představuje Ježíše Krista jako CESTU k našemu naplněnému lidství. Co to znamená? Když v Něho uvěříme jako toho, který nás přivádí do živého kontaktu s přítomným Bohem, zakoušíme nový smysl života. To tkví v tom, že máme vztah se svým Původcem. Člověk odpojený od Boha existuje mimo svůj původní záměr. Po duchovní stránce jen přežívá. Když ovšem vírou v Krista svůj vztah s Bohem prohlubuje, vidí souvislosti, které naplňuji jeho příběh.
No, a dnes si máme z našeho čteného oddílu evangelia připomenout, že takovíto život má také svá úskalí. Jaká? Taková, ve kterých selhal první člověk Adam s Evou, ve kterých ovšem Ježíš zcela obstál. Už tato dvojí zkušenost je pro nás nemalou výzvou: Je nám přirozené v těchto oblastech selhávat, stejně jako v Ježíši Kristu v nich můžeme počítat s jeho záchranou. Pokušení žít na prvním místě jen pro naplňování našich potřeb, stejně jako pokušení upsat se zlému touhou po moci, nakonec jako do třetice pokušení riskovat svůj vzácný život, máme důvěrně v sobě zakódované po svých předcích. Je nám to vlastní. Dnešní dobrá a radostná zpráva je ovšem nejen v tomto našem sebe-přiznání a sebe-přijetí, ale následně pak také v naději, že tomuto nemusíme propadat. Už nás nemusí ničit naše nejosobnější tendence. Naopak! Právě v nich můžeme zahlížet Boží působení. Jak? Na to se nyní potřebujeme blíže podívat:
Už jsme si řekli, že nám pisatel Lukáš svědčí o Ježíši Kristu jako nabídce našeho životního směrování – doslova naší cestě. Na ní jsme více sami sebou. Víra v Ježíše Krista v nás totiž netuneluje naši osobnost, ale právě naopak ji zcela znovu pozvedá a upevňuje. Podle Lukáše je totiž Ježíš Synem člověka, tedy výrazem nejhlubšího smyslu našeho já. Kdo tedy následuje Krista, jde cestou své skutečné autenticity. Slepou uličkou je ovšem začít poslouchat nepřítele člověka, a tím je podle evangelia někdo, kdo chce zcela převrátit náš nejhlubší motiv.
Není tedy nic špatného na tom, že se potřebujeme najíst, když máme hlad, nakonec jako i Ježíš měl na poušti po 40 dnech hlad. Také není nic špatného na tom, že můžeme nést velikou zodpovědnost v celé naší společnosti nebo v několika zemích. Nakonec není také nic špatného na tom, že zkoušíme různé věci, abychom pak věděli, jak se věci mají. Naše požehnání i prokletí v těchto oblastech je, - a nevím jak jinak to mám napsat srozumitelněji, - jestli to děláme z Božího dobrého, nebo naopak z ďábelského zlého zdroje. Problém je, že výsledný projev vypadá velmi často naprosto stejně. Jde tedy o počáteční impuls, jisté načasování a samozřejmě také, jak už jsem zmínil, o naší cílovou motivaci, proč co děláme.
Boží a lidský nepřítel ďábel totiž podle C. S. Lewise nikdy nic nevymyslel. Jen to, co vymyslel a daroval člověku Bůh dal do jiných souvislostí. Například řekl Ježíši: „Teď se najez. Máš přece autoritu z kamene udělat chléb.“ Ale Ježíš mu vzdoruje správným životním přístupem: „Člověk nežije jen z jídla. Žije také z Božího slova, které mi v pravý čas dává i ty nejzákladnější životní potřeby jako je voda a vzduch, slunce a jídlo, ale stejně tak, co si Bůh přeje, abych v danou chvíli rozhodl a udělal. Jídlo má tomuto pomoci. Ale zdrojem všeho toho je Bůh, ne ty, ďáble!“ Jinými slovy: „Nebudu tě poslouchat, když mi budeš říkat, co mám kdy dělat. Nebudu tě poslouchat, když mi budeš radit, jak mám ovládnout tento svět. Nebudu tě poslouchat, když mi budeš dávat podivné návrhy, které by mohli ohrozit můj holý život. Můžeš mě pokoušet, ale já poslouchám Boží životodárné slovo!“ Pokušení tedy nezmizí, ale jde o to, jak na ně reagujeme.
Jenže my, jak už jsme si jednou řekli, toužíme po naplňování svých potřeb, toužíme po kompetenci a ocenění, toužíme zakoušet nevídané věci. Jde tedy o to, jestli v tomto chceme být více lidmi a počkáme si na příležitosti, které nám připraví Hospodin, nebo naopak, jestli si to urveme sami na úkor svého dobrého svědomí a vztahu vůči druhým. Ano, lidé, kteří jdou za svým sobectvím se okamžitě vzdaluji sami sobě. Navenek vypadají šťastně, ale uvnitř jsou bohužel jen trosky.
Dej nám Bůh moudrost nesednout na lep zlému, ale nechat se trpělivě vést Tím, který všem těmto „předčasným úspěchům“ v moudrosti odolal. Nakonec, - rád často dodávám, - stačí se držet těch dobrých pohádek, které nás oslovili v našem dětství. To podstatné je láska a spravedlnost, i když se nás pokouší bohatství a sláva. Ochránit ovšem prvé znamená pro nás to nejdůležitější!
Děkujeme, Hospodine, za Syna člověka, který nám otevřel cestu za Tebou. Prosíme, ochraň nás před všemi zkratkami života. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.