Největší přikázání
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
Marek 12:28-34
Zákoník byl v době, kdy veřejně působil Ježíš, člověk váženého duchovního postavení. Znal Mojžíšův zákon (Tóru o pěti knihách), který nebyl jednoduchý. Zároveň uměl tento svatý text interpretovat a aktualizovat do života zbožných Izraelitů. Byl to tedy nejen učitel, ale také dobrý komunikátor - vyprávěč. A jeden takový zákoník slyšel Ježíše, jak některým liberálnějším židům vysvětloval nelehké teologické téma kolem vzkříšení. Nevíme přesně proč mu položil tuto zásadní otázku, které přikázání právě z Mojžíšova Zákona je největší, ale je možné, že jeho důvodem mohlo být, aby se ujistil, jestli tento muž má opravdu dobrý vhled do duchovního života člověka i celé společnosti. A měl a má! Vždyť se vzájemně ocenili. Pak už se Krista nikdo na nic neodvážil zeptat. Takový před ním měli respekt, než aby ho dále zkoušeli.
Nás ovšem v celém tomto povídání přeci jen zajímá, proč tato dvě nejdůležitější přikázání máme v Markově evangeliu tak zdůrazněné? Dokonce dvakrát. Jednou Ježíšem, podruhé zákoníkem, který ho následně opakuje. Jde totiž o jedno velké nedorozumění! Mezi kým? Mezi námi křesťany a mezi Izraelity. Jak to myslím? Předně v době evangelisty Marka mezi věřícími už panovala špatná myšlenka, že se křesťanů věcí ze Starého Zákona, - tedy z první větší poloviny Bible, kde Bůh jedná především s Izraelem, - tak že se křesťanů tyto věci už netýkají. Tedy ani Desatero, ani jeho shrnutí ve dvou zmíněných přikázáních směrem k Bohu i směrem k člověku. A pisatel Marek se snaží tím, co jsme dnes četli, dát to celé do pořádku. Tedy to, co se říká o jediném pravém Bohu a jeho naprostém uctívání, o opravdové a hluboké lásce k Němu, ale i o lásce k našim potřebným. Vše je tak nekompromisní až vyhrocené, protože jde zkrátka o to nejdůležitější. I když je to tedy původně napsané pro Izraelity, kteří ale okamžitě měli být svědectvím celému světu o jedinečnosti Hospodina, platí toto i pro nás dnes, tedy věřícím v Krista ze všech národů, kteří ovšem také jako tehdy Izraelité jsou solí a světlem celému světu.
Co si z toho vzít osobně pro sebe? Opět vše, co bylo právě řečeno. Ani o slovíčko méně! Je-li někdo uctívač živého Boha, není jiné potvrzení opravdovosti jeho uctívání než absolutní láska k Bohu a člověku. Jsme toho ale schopni? Ze své síly nikoliv. Ale pravý uctívač jediného pravého Boha ze své síly už ani nežije. Žije z moci svatého Ducha. Proto mluví Ježíš na jiném místě evangelia o dobrém stromu, který poznáme po dobrém ovoci. Když to samé řekneme obráceně, tak špatný strom přirozeně poznáme podle ovoce špatného. Strom zkrátka reprezentuje jeho ovoce. Člověk, který něco o své víře říká, ale jeho činy to vyvracejí, lže sobě i druhým. A naopak, ten který miluje bližního svého je největším svědectvím o jeho nejosobnějším vztahu k Bohu. Jde o spojenou nádobu. Láska k Bohu i k člověku jsou u křesťana propojené.
Nejvíce si toto uvědomíme, když čteme o Ježíši Kristu, který umírá na kříži. Čteme, že ve své nejtemnější hodině komunikuje se svým Otcem v nebesích. Čteme ale také, že myslí na svojí právě opuštěnou matku Marii a jednoho svého osamoceného učedníka Jana, který svým věkem patřil mezi nejmladší. Byl tedy nejzranitelnějším. Vzájemně je spojuje a tím u nich do dalších let řeší problém jejich samoty. Tak vypadá láska k Bohu a láska k člověku. Boží Syn nám na ní ukazuje svým vlastním příkladem. Ba co více, On je plným vyjádřením této Lásky. Cokoliv pak myslel, řekl nebo udělal, vše bylo z této Lásky.
V Novozákonním listě Židům je o Kristu řečeno něco velmi odvážného i láskyplného zároveň. Je to jakési vyznání, které ještě v Boží dimenzi říká svému Otci, než se jako malé dítě o Vánocích narodí do tohoto světa co by člověk. Ano, než věčné slovo Logos na sebe vzalo plnou lidskou podobu. Cituji: Proto Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.‘ (Žd 10:5-7). Pán Ježíš Kristus touží v každé chvíli obšťastňovat svého nebeského Otce. Co z toho máme my? Nic méně než spasení! Protože svého Otce miluje, udělá všechno, co Mu "vidí na očích." A "na očích Mu vidí," že lidem k jejich spáse nepomáhá náboženství obětí. Nakonec to nedělá radost ani samotnému Bohu. Proto přijímá svůj úděl člověka, bere na sebe náš hřích a umírá za nás na kříži. Naplňuje takto smysl všech starozákonních zvířecích obětí, aby se už nemuseli více konat. Pak ovšem vstane třetí den po své smrti z mrtvých. Jako vzkříšený Pán nabízí odpuštění našich hříchů a nový život. Nový život v nás je pak z té samé Lásky, protože jsme se narodili z Boha. Proto nejsou tato přikázání pro křesťany něčím přehnaným.
Máme tedy tento úkol: hlídat si, abychom žili z Ducha. Každý den máme na výběr. Můžeme žít ze své síly pro sebe a své sobectví, nebo z Božího Ducha pro Hospodina, sebe a druhé. Ano, máme se učit milovat i sebe. To není o nic jednodušší, než nacházet cestu ke druhým. U sebe se toto svým způsobem učíme poprvé jako na trenažéru, než nás v autoškole pustí do auta. Když pak milujeme sebe, právě takto máme milovat i druhé. Když sebe milovat nedokážeme, jak budeme vědět, co znamená milovat druhé? A jednou z věcí na tomto nejosobnějším "trenažéru" je umět si odpustit, umět se přijímat takový jaký jsem, a umět se k sobě chovat blahodárně. Vždy je to velké duchovní umění, které se musíme celoživotně za pomoci svatého Ducha krok za krokem učit. Pak ovšem toto dokážeme i vůči druhým. Pak jsme v důsledku Kristovým svědectvím o věčném a opravdovém smíření pro každého, kdo o to stojí. Dej Bůh, aby se tak stalo.
Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, za věčnou Lásku, kterou jsi nám sám v sobě přinesl na tento svět a do našeho srdce. Prosíme tě, abychom z Ní uměli brát pro sebe i pro všechny, kteří to potřebují. K Boží veliké cti a slávě! Amen.