Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“

     Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘

     Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

Lukáš 12:13-21

     Jsou pod sluncem věci, které nás zničí. Jedna z nich je lakomství, které také říkáme chamtivost. Jde o něco, co se nikdy samo o sobě nenasytí, protože chce naopak stále více a více. Nejde tedy přísně vzato o samotný majetek nebo bohatství, ale o onu špatnou tendenci majetek a bohatství shromažďovat, aby ho bylo co nejvíce. Jde svým způsobem o zneužití toho dobrého, čím majetek sám o sobě je, k něčemu špatnému. K čemu? Tato chamtivost totiž ráda nahrazuje víru, že se o nás stará sám Hospodin. Říká nám: „Když budeš mít co nejvíce hmotných zdrojů, zajistíš si tím celý svůj život!“ V tom se ale lakomý člověk nejen že mýlí, říká Ježíš svým posluchačům, ale také, jak už jsme si jednou řekli, člověka naprosto odvede od správných duchovních hodnot.

     Aby Ježíš jako dobrý situační učitel tuto myšlenku zvěčnil v paměti nás všech, vypráví příběh o bohatém muži a stodolách, který jsme od evangelisty Lukáše četli v úvodu. A znova opakujeme, problém nebyl v tom, že se muži v našem příběhu urodilo více na polích, než čekal, ani to, že byl sám o sobě bohatý. Problém byl, že si myslel, jak si tím vším prodlouží svůj život. Jenže vy my okamžitě namítnete, že kdybyste měli více finančních prostředků, koupíte si zdravější jídlo, zdravější obydlí, a když na to přijde, tak i drahou zdravotní péči. Budete pak jíst, dýchat a starat se o své zdraví o mnoho lépe, a budete tady na zemi daleko déle. Vždyť v chudých nebo zaostalých zemích lidé umírají dříve, protože na nic jednoduše není. A budete mít samozřejmě v mnohém pravdu. Smysl ale toho, co jsme četli, je v životě spirituálním, ne fyzickém. Jde tu o jakýsi duchovní princip, kterému se vše ostatní podřizuje. Když máme dostatek finančních možností můžeme si samozřejmě život v mnohém prodloužit, ale v těch oblastech duchovních to záleží pouze a výhradně jen na Bohu. To chce Ježíš říct, jak nakonec slyší jeho posluchači v samotném závěru: Totiž, aby byli bohatí v Bohu, jinými slovy: aby Mu ve všem důvěřovali, tedy i v tom, jaký je jejich čas určený pro život tady na zemi. Nakonec i k překvapení bohatého a velice spokojeného muže přišla z nenadáni paní smrtka. A že i nás může kdykoliv klepnout pepka, aniž bychom to čekali, známe ze svého okolí také.

     Řeknu to, vážení čtenáři, ještě jednou více názorně (a omluvte přitom moji nutnou dávku potřebné drzosti): Když na to máme, a zároveň se nám vyhnou všechny geneticky vážné civilizační choroby i životní tragédie, můžeme si svůj pozemský život samozřejmě prodloužit co nejdéle, ale zároveň ho můžeme prožít zcela bez Boha. Co ale z toho, když pak celou věčnost budeme trávit mimo Boží království? Někdo jiný ovšem zemře ve třiceti na absenci operace slepého střeva – třeba někde v Africe, ale přitom žil naplno s Bohem. Je teď v nebi a nemůže se mít lépe! Co je pak devadesát let oproti věčnosti? Když mi ale k věčnosti stačí třicet let, dobře jsem investoval.

     Na našem příběhu o bohatém muži a stodolách mě ovšem znepokojuje jiná věc: určitá „rychlost,“ z jakou si tento muž začal představovat dlouhá léta a bezstarostné užívání si. Stačila jedna velká úroda, která, zdá se, i jeho samotného velice překvapila! Můžeme dokonce říct, že nebyl duchovně připravený na takovéto požehnání. A to mě děsí více než cokoliv jiného. Proč? Už jsme to řekli: Protože to dobré (požehnána úroda) otevřela jeho srdce ke zlému (sebestředností). Možná i proto nám ve Starém Zákoně Hospodin moudře připomíná, že když máme hojnost, máme za ní nejdříve Pánu Bohu poděkovat, a pak určitou prvotinu Mu okamžitě následně vrátit jako projev naší odevzdanosti a úcty. Zkrátka to první, co kdekoliv a kdykoliv dostaneme. Naše srdce tímto rituálem držíme u Něho a dary nás tím pádem neodvedou od Dárce.

     Dnešní slovo evangelia nás chce popíchnout, že se to stane docela lehce i docela rychle. Z tohoto pohledu tedy není pravda, že mít dostatek je vždycky k dobrému. Někdy se nám tím život může docela zkomplikovat, a nemusíme hned analyzovat neštěstí lidí, kteří ze dne na den velice zbohatli. Navíc v každé době platí, že když hodně máte, musíte se o to také hodně starat.

     Opakem lakomství je štědrost, která bohatému muži v našem příběhu chyběla. Nemyslel na druhé, nemyslel na potřebné. Uzavřel se ve svém vlastním světě, a tak si způsobil tu největší ztrátu. Ztrátu duchovní – odpojil se od Zdroje života. To se samozřejmě stává i nám. Nejen v našem zaměstnání, když všemožně podnikáme. Nejen, když máme léta hojnosti ve zdraví a spokojenosti, například když jsme mladí a plní života. Nejen také, když nám zdravá mysl docela slouží a máme pocit, že nade vším máme plnou mentální kontrolu. Ano, dovolím si říct, že vždy, když kousek tohoto, - a samozřejmě mnohého dalšího, co jsem vůbec nezmínil, - Pánu Bohu alespoň trochu nevrátíme zpátky, začneme si s trochou nadsázky hloubit jámu, kde se my sami s tím vším pomalu ale jistě zcela pohřbíváme, aby pak nad námi někdo jiný postavil pomník se slovy: TADY ŽIL TEN ÚSPĚŠNÝ ČLOVĚK! JE SICE MRTEV, ALE HODNĚ TOHO DOKÁZAL. ČEST JEHO PAMÁTCE. (TEĎ OVŠEM VŠE PATŘÍ MNĚ!!!).

     Problém chamtivosti je tedy v absenci Božího života. Když nevíme, jak žít, žijeme zcela špatně. Jak z toho ven? Poznat Boží život. Pustit ho do svého příběhu. Dát mu prostor. Jak? Vírou v evangelium. Tam je totiž Boží život. Příběh Ježíše Krista je příběhem nás všech. Ne nějak povrchně. Ale tak, že nás směřuje do každodenního vztahu s našim původním nebeským Otcem. Dej nám k tomu Bůh odhodlané srdce! Vše, co Boží Syn Ježíš Kristus říkal a konal, odkazuje někam hlouběji a dál. Tam pak nacházíme pro sebe to nejdůležitější.

     Mám v roce jeden služebně nejšťastnější den a jeden den služebně nejnešťastnější. Ten nejšťastnější je, když jsou Vánoce, protože kostel praská ve švech. A ten nejnešťastnější? To je hned další neděle po Vánocích. To už přijde jen těch pár „starých dobrých“. Co tím chci v závěru říct? Že Vánoci s narozením Božího života „v našem chlévě“ pro nás vše začíná. Proč ale také okamžitě končí?

     Děkujeme, Pane Ježíši Kriste, že jsi zdrojem veškerého života. Pomoz nám se Ti zcela otevřít. Amen.