Ježíš se svými učedníky se přeplavili do krajiny gerasenské, která leží proti Galileji. Když vystoupil na břeh, vyšel proti němu jakýsi muž z toho města, který byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. Když spatřil Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil. Ježíš totiž nečistému duchu přikazoval, aby z toho člověka vyšel. Neboť ho velice často zachvacoval; tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst. Ježíš se ho zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Legie,“ protože do něho vešlo mnoho zlých duchů. A prosili Ježíše, jen aby jim nepřikazoval odejít do pekelné propasti. Bylo tam veliké stádo vepřů, které se páslo na svahu hory. Démoni ho prosili, aby jim dovolil do nich vejít; on jim to dovolil. Tu vyšli z toho člověka, vešli do vepřů, a stádo se hnalo po příkrém srázu do jezera a utopilo se.

    Když pasáci uviděli, co se stalo, utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo; přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. A zděsili se. Ti, kteří viděli, jak byl ten posedlý vysvobozen, jim o tom pověděli. A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň. Vstoupil tedy na loď, aby se vrátil. Ale ten muž, z něhož vyšli démoni, ho prosil, aby směl být s ním; on ho však poslal zpět a řekl mu: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ I odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.

Lukáš 8:26-39

     Smyslem všech čtyř evangelií, které v Bibli máme je, abychom byli ujištěni, že nás má Bůh rád, že nám plně rozumí, a že se k nám bez přestání sklání. Důvod? Ví, že bez Jeho pomoci jsme odkázání jen na vlastní omezené zdroje, které za čas vyprší. Smyslem proto těchto hraničních příběhů v knihách čtyř evangelistů Matouše, Marka, Lukáše i Jana, - jako je ten dnešní, který jsme právě dočetli, - je, co jsem zmínil v předchozí větě, si toto uvědomit a prožít hned dvojnásobně. Ano, Bůh se k člověku sklání až do takové lidské hloubky, jakou archetypálně představuje náš posedlý z gerasenské krajiny. Všimli jste si? Byl na tom duchovně i lidsky tak nedobře, že Ježíš s ním jako s člověkem vůbec nekomunikuje. Jeho lidství bylo absolutně vytěsněno, takže Ježíš komunikuje jen z jeho démony, kterých měl skutečně nespočet. Nejdříve se jich ptá na jejich jméno, a pak jim vychází vstříc, aby nemuseli do pekelných oblastí – tedy vyhání je z muže alespoň do vepřů. Ti se pak splašení vrhají do jezera, kde utonou. Bůh má v Kristu autoritu nad nečistými vlivy všude kolem nás a v nás. Zmíněného nešťastníka, který nad sebou už neměl pražádnou kontrolu osvobozuje, a tím mu vrací jeho ztracenou lidskou důstojnost. Démonizace znamená utonutí v nečistém a člověku nepřátelském spirituálním světě. Kdyby Vás to, vážení čtenáři, zajímalo více, začněte číst nejserióznější zdroj na toto téma: Nový Zákon.

     Když tedy v Bibli čteme něco takovéhoto, je velmi důležité vnímat nejen, co tyto příběhy říkají, ale také, co neříkají. A náš příběh neříká, jak k tomuto svému lidskému bezvládí muž přišel. Někdy i my děláme tu chybu, že začneme příliš analyzovat své vlastní problémy, ale nikde nás to po pravdě moc dopředu neposune. Někdy jsme na tom dokonce ještě hůře. Tak i Ježíš neřeší minulost muže, ale především jeho přítomnost a budoucnost. Zbavuje ho problému tím, že ho zcela PRO SEBE osvobozuje a zároveň mu dává novou perspektivu: „Od teď tady, kde bydlíš všem říkej, co pro tebe udělal Bůh.“ A on tak začal okamžitě konat. Stal se z něj hned z minuty na minutu potulný laický kazatel, který svědčil o Boží veliké moci, která se ho dotkla a zcela mu obrátila život. (Osobně se domnívám, že i dnes by neměli všichni kazatelé nemít tuto osobní zkušenost).

     Náš příběh je zajímavý i v jiné věci: totiž jak na zázrak proměny tohoto muže reagovalo jeho okolí. Jak? Tak, že v úžasu nad tímto, co pastýři vepřů na vlastní oči viděli, a co ostatní právě od nich také slyšeli, s bázni před Bohem shodně všichni Ježíše žádají, aby odešel z jejich kraje. A to mi přijde na celém příběhu nejvážnější. Proč? Protože se ukázalo, že nebyli připraveni na setkání s živým a osobním Bohem, kterého před sebou v jeho osobě viděli. Nezapomeňme prosím, co o sobě Ježíš řekl na jiném místě: „Kdo vidí mě, vidí mého Otce.“  Jinými slovy: „Mé skutky, které kolem sebe konám, mi připravil On, abyste Ho mohli co nejjasněji zahlédnout.“ To mimochodem platí dodnes. Vždy, když čteme v evangeliích o Ježíši Kristu, setkáváme se s přímým svědectvím o jediném pravém Bohu – Zachránci všech lidí. Ale gerašenští na to nebyli připraveni. Jste ovšem, milí čtenáři, připraveni vy? Kdykoliv se totiž můžeme s Bohem setkat. Jsme na to připraveni? „Jednou budeme všichni věřící,“ říkával jeden můj kolega farář. Kdy? Až se na věčnosti všichni setkáme s Bohem. Nebude už ale pozdě? Není jinými slovy už nyní čas se s Ním blíže seznámit a smířit?

     A tak Ježíš respektující toto přání místních přeci jen odchází a svého nového učedníka, jak jsme zmínili, povolává ke kazatelské službě v jeho domovském kraji. Bůh ví, na co každý z nás slyšíme, a také rozumní, v jaké intenzitě je to pro každého z nás nejcitlivější. Osvobozený muž bude pro druhé nejspíš lépe přijímaný než samotný Boží Syn. Dokonce i toto v jisté velkorysé lásce k místním Ježíš s pokorou jako služebník přijímá. Odchází jinam, kde mu jeho Otec Bůh připravuje další skutky milosrdenství. Modlím se, abychom to byli třeba my.

     Děkujeme, Pane Ježíši Kriste, že přicházíš i za námi, když je nám nejhůř a my už nad sebou ztrácíme kontrolu. Prosíme, smiluj se nad námi. Amen.