Připravme cestu
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše:
‚Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu Páně,
vyrovnejte mu stezky!
Každá propast bude zasypána,
hory i pahorky budou srovnány;
co je křivé, bude přímé,
hrbolaté cesty budou rovné;
a každý tvor uzří spasení Boží.‘
Lukáš 3:1-6
Jan Křtitel byl nejen příbuzný rodiny Ježíše Krista, ale stejně tak statečný prorok, který Mu připravoval cestu v srdcích i životech konkrétních jednotlivců tehdejšího Izraele. Volal k pokání, k obrácení se k Hospodinu, také ke křtu - jako výrazu této změny. Doslova k pokoře, která očekává i přijímá od Boha odpuštění hříchů. Jen tak jsme pak připraveni na příchod Kristův. A to je hned první nepopulární věc. Prosit Pána Boha o odpuštění hříchů. Zvláště pak, když se nejedná jen o jeho konkrétní projevy jako například naše lhaní či nactiutrhání druhých lidí, ale když jde především o nejhlubší náš životní přístup důvěry vůči Němu. Jan Křtitel vlastně říkal: "Podívejte, Spasitel je za dveřmi, ale pokud nezměníte svůj přístup k Němu tím, že o Něho budete celým srdce stát, stejně to s vámi nic neudělá až přijde. Jen když se k Němu cele obrátíte, začne ve vás něco důležitého dělat." A tak je to i dnes.
Pocházím z církevního prostředí, kde se na to kladlo veliký důraz. "Pokud Kristus není tvůj osobní Zachránce," bylo nám opakováno, "můžeš si o svém křesťanství třeba v neděli nebo o Adventu či Vánocích říkat co chceš, přesto je to jenom vnější slupka. Je to jako když předvádíš nějaký tanec (třeba rokenrol), ale neslyšíš jeho hudbu. Tvůj pohyb není odpovědí na zvuk. Jen něco děláš či říkáš, ale nemá to pražádný základ." To byl problém Izraele v době Jana Křtitele a Ježíše Krista, a obávám se, že to je problém i dnešní Evropy. Hlásíme se ke křesťanské tradici, ale osobního Krista, který by v náš žil, neznáme. Velmi často je to pak i problém, - to vám mohu důvěrně prozradit, - některých děti z věřících rodin. Všechno z Bible a církve znají, ale s Kristem nemají důvěrný vztah. Z dnešního místa Lukášova evangelia ale právě do těchto či podobných situací přichází dobré slovo: "Připravte cestu Páně, vyrovnejte Mu stezky."
Jan Křtitel v podání evangelisty Lukáše nám o živém a autentickém křesťanství odhaluje ještě další důležitou věc: Bůh s námi nejedná jako s loutkami. Nejsme figurky na jeho šachovnici. Naopak, bere nás za své spolu-partnery na jeho cestě dobrodružstvím! Jinými slovy dává nám instrukce, co máme udělat my, a co pak udělá On. Je to tedy vztah mezi dvěma svobodnými bytostmi, mohu-li to tak říci. My nyní máme připravit cestu příchodu Spasitele, a jen my máme odstranit všechny překážky, které by tomu mohli bránit. Například zájmy, které nám pro vztah s Ním vždycky budou brát energii a čas. V dnešní době jsme přehlcení mnoha povinnostmi, které nám narušují poklidnou pozornost. Velmi často slyším od svých přátel: "Rád bych více četl dobré knihy, ale nemám na ně čas. Snad někdy jindy." Nebo: "Už léta mám velikou touhu dělat něco užitečného pro potřebné, ale stále zatím na to nemám energii." Ale právě o to Janu Křtiteli u nás jde. Něco aktivně změnit, abychom mohli jít za svým nejhlubším snem. Nikdo jiný to za nás neudělá. Dnes je den spasení!
A tak se nechme, vážení čtenáři, oslovit a proměnit. Minulou neděli symbolicky pro každého z nás začalo NOVÉ OBDOBÍ církevního roku skrze Advent. Tím začalo v nás růst něco zcela nového, co nás chce proměnit v konkrétních hodnotách a projevech. Pro mě osobně to například znamenalo, že jsem se před Pánem Bohem něčeho pro mě hodně důležitého vzdal. Nyní očekávám, že mi daruje něco nového. Ještě přesně nevím, co by to mohlo být, ale pomalu začínám tušit, a už dnes mi to dává neuvěřitelnou úlevu a naději. Nebojme se. Bůh nás nejlépe zná. Ví, co potřebujeme, abychom byli skutečně duchovně šťastní. A zároveň si dovolím říci, že i my dobře víme, co nás dusí a ničí.
Děkujeme Ti, nebeský náš Otče, dobrotivý a odpouštějící Bože, za svého prvorozeného Syna, kterého jsi poslal i do našeho chléva. Děkujeme, že je to On, kdo nám plně rozumí, kdo má s námi soucit, kdo ví, co je pro náš život víry nejlepší. Spoléháme díky Něho na Tebe. A prosíme, smiluj se nad námi! Amen.