Na hoře proměnění
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.
Lukáš 9:28-36
Evangelista Lukáš nám představuje Ježíše Krista jako CESTU k našemu plnému lidství. On sám jde svým vlastním příběhem, který je zcela originální. I naše životní cesty jsou ovšem originální. Zvláště pak, když se odvážíme být sami sebou, a to opravdu navzdory všemu, co se kolem nás děje. Ne vždy je to jednoduché. Ale vlastně dnešní čtené evangelium nás v tom má povzbudit. Jak? Tím, že nám vydává svědectví o muži, který žil podle svého nejniternějšího přesvědčení navzdory všem. Tím ovšem zachránil svět.
Možná se mě ale zeptáte, jak právě tento příběh o zázračném proměnění Ježíše na hoře před zraky jeho nejbližších učedníků s námi souvisí? A já vám hned odpovím tak, že souvisí s proměnou našeho pohledu na sebe sama. Jak to myslím? Podívejte, obecný problém nás lidí je ten, že o sobě máme buď nezdravě slabé nebo nezdravě silné vědomí. Buď si o sobě myslíme moc, nebo si skoro vůbec nevěříme. Ale Ježíš nás přišel uvést do vnitřního souladu a vnitřní stability. Souladu s Tím, který nás stvořil a stability, abychom měli tím pádem zdravé sebevědomí Božího přijetí a následného směrování. Dlouho nikam neujdeme, nebudeme-li vnitřně silní. Nebo ještě jinak: Když jsme plně milování, nic už nás nezastaví!
K tomu, abychom šli svojí vlastní cestou potřebujeme více než jen inspiraci a příklad. Potřebujeme osobní vztah s někým, kdo nám věří. A to je Bůh, kterého nám na hoře proměnění představuje Ježíš. On nás tam vlastně osvobozuje od naší přílišné přísnosti a množství sebe-nároků, které vždy souvisí se špatným chápáním našeho lidství. Pokusím se to říci jednodušeji: Šťastným člověkem nebudu, když budu „úspěšný“ v naplňování svých vlastních představ o sobě samém, ani nesčíslných nároků svého okolí, a to ať už se jedná o lidí v církvi nebo mimo ni. Naplněným člověkem budu, když budu mít osobní vztah s Někým, kdo mi rozumí, povzbuzuje mě a bez přestání má pro mě své srdce. Tím je Syn člověka, snaží se nás oslovit Lukáš. Jeho příběh na tzv. hoře proměnění je vlastně našim příběhem „našeho proměnění“, a to v tom smyslu, že už nemusíme naslouchat nikomu jinému, jen Jemu.
I pro židovské učedníky to byl šok! Najednou vše z Mojžíše jako představitele velkého Zákona a Eliáše jako představitele všech proroků přechází pouze a výhradně jen na Ježíše Krista. Evangelista Lukáš tím ale zpřístupňuje křesťanství nežidovským zájemcům, zcela v duchu původního židovství. To přece už ve starých dobách mělo vábit k jedinému pravému Bohu Hospodinu, kvalitativně odlišnému a zdravému životu víry, tedy k životu vnitřně svobodnému a radostnému. Od tohoto misijního záměru však Izrael ustoupil tím, že se začal hrabat sám v sobě. To ovšem hrozí i nám dnes v církvi. Začneme řešit detaily a unikne nám celek. Tedy naše hlavní povolání vyhlašovat všem otevřeným srdcím, že je Ježíš cesta k našemu jedinečnému člověčenství! To je ta dobrá a radostná zpráva!
Pak ovšem průběžně zakoušíme svojí vlastní proměnu. Budeme si sebe více vážit, ale zároveň nebudeme namyšlení. Proč taky? Vždyť vše, co jsme, jsme jen z Boží nezasloužené laskavosti, kterou nám na každý den Bůh dovoluje si užívat. A kdo si myslí, že má svůj život jen ve svých rukách, brzo zjistí, jak ohromně se mýlí. Zdravé sebepojetí tedy už nevychází z toho, co všechno umíme, a co všechno stihneme, - tedy na výkonů, - ale na UMĚNÍ ZTIŠENÍ před Hospodinem, který nás věrně doprovází. Tedy na vnitřním bohatství, které z toho plyne. Dej Bůh, aby nám toto nesešlo z mysli. V Ježíši Kristu smíme už dnes vystoupit ze světa vzájemného „požírání se“, přetahování se a porovnávání. V Něm naopak můžu být naplno a stále více sám sebou. Haleluja!
Děkujeme Hospodine, Pane náš, za dobré slovo o svobodě ve Tvém Synu! Vždyť On nás vykoupil z prázdného způsobu života, který nás dusil a týral. Prosíme, ochraň nás na této cestě, zvláště když budou přicházet pokušení žít podle přání těch nejmilejších. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.