Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.

     Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota.

Jan 5:1-9

     Bethesda v českém překladu z hebrejštiny znamená: Dům věrnosti. Myslí se věrnosti Boží i věrnosti lidské. Když člověk poznává Boží věrnost, je tím následně uschopněn k věrnosti lidské. Příkladem je manželství nebo přátelství. Křesťanští manželé jsou si věrní, protože chtějí takto projevovat lásku jeden druhému, ale také svému Bohu, který je životem věrně doprovází. A tak není divu, že mnozí vážně nemocní hledali své uzdravení u rybníka, který nesl toto poselství. Navíc tady opravdu čas od času sestupoval anděl Páně, aby na toto znamení svého příchodu rozvířil vodu. Kdo prý do této vody jako první vstoupil, byl uzdraven z jakékoliv nemoci. Už tady můžeme vnímat jistou symboliku: Našemu uzdravení velmi často předchází určité životní zastavení a ztišení. Lidé museli u tohoto rybníku dlouhý čas nehybně sedět nebo ležet a pozorovat hladinu. Zároveň měli být pozorní a pohotový. Jen ti nejtrpělivější a nejpřipravenější pak nesli tolik očekávanou změnu v jejich těžce zkoušeném příběhu.

     Všichni ovšem cítíme určitou nespravedlnost, že jen ten první a ještě jen občas mohl zakusit tuto životní úlevu. A popravdě ani Ježíš, když přichází neuzdravuje všechny, jen jednoho. Je to ale člověk dlouho a vážně nemocný, třicet osm let – to už je přeci kus života!  V našem příběhu ovšem nejde jen o samotné uzdravení člověka, který už neměl sílu k samotnému rybníku dojít. O co tedy ještě jde?

     Ježíš se ho jednoduše zeptá, jestli chce být uzdraven. A je velmi zajímavé, že i když měl nemocný svoji představu, jak být uzdraven, - tedy tím, že by ho někdo jako prvního do rybníku odnesl, když by sestoupil již zmíněný Boží anděl, - tak Ježíš, i když měl nemocný tuto svoji představu, na nic nečeká a pouhým svým slovem ho uzdraví. Slova: „Vstaň, vezmi své lože a choď,“ neznamenají jen zásadní proměnu na těle nemocného, ale zároveň ukazují i na určitý duchovní přesah, neboť to Ježíš udělal v sobotu, tedy v den, kdy se tyto věci podle židovského chápání Mojžíšova Zákona dělat nesměli. Ježíš si tím u místních ochránců židovského náboženství – tedy u farizeů pěkně zavařil. Nosit si lehátko v sobotu se zkrátka nesmělo!

     My ovšem díky tohoto příběhu můžeme říct následovné: Ježíš za námi přichází, koná při nás něco zásadně proměňujícího a vybízí nás, abychom opustili svoji představu o pasivním a nepřitažlivém Bohu, který je plný nařízení a trestání. Ano, obraz policisty, který nás plácne přes prsty, když uděláme něco špatného, nebo nám napaří pořádnou pokutu, když překročíme rychlost. Zároveň to, že k nám takto dynamický a milosrdný Bůh v Kristu přichází je projev jeho svrchované milosti, kterou jsme si ničím popravdě nezasloužili. Je to akt prostého slitování, které ukazuje, že někomu na nás v našich nelehkých chvílích jde. O tomto muži se v Janově evangeliu dočteme, že za nějaký čas v Krista uvěřil. To znamená, že v Něm rozpoznal svého osobního Spasitele. To mu také dalo sílu unést pohrdání a odmítání od většiny zbožných lidí v jeho okolí, která se přísně držela některých důrazů z knih Starého Zákona.

     Ano, Pán Ježíš Kristus je více než jen slepé plnění konkrétních náboženských úkonů. Je Duch a Život. Nemůže ho svázat nikdo a nic, a to i kdyby to vypadalo sebesvatěji jako jsou věci spojené s anděli, nebo se sobotou či židovským kostelem synagogou, kde se pravidelně četlo Písmo svaté, a kde se usilovně modlilo, kde se také přinášeli nemalé dary. Dovolím si říct, že v některých případech je právě tato náboženská praxe překážkou pro osobní setkání s živým vzkříšeným Kristem. Když zkrátka máte svojí utkvělou představu Boha-policisty, těžko přijímáte obraz Boha, který člověku naopak dává svobodu a prostor k jeho osobnostně-spirituálnímu růstu. A právě takovéhoto Boha svého Otce přišel zvěstovat jeho Syn Ježíš. Sklání se k nám a překonává naše očekávání. Sklání se k nám a dává nám zakusit, že je jiný než nám o něm druzí, - například věřící rodiče nebo pan kazatel, - povídali. Sklání se k nám, a vede nás k obdivu nad krásou jedinečného Hospodina!

     Když se nás pak Ježíš osobně dotkne, jsme vnitřně uzdraveni od nemoci svého hříchu – tj. své chronické nezávislosti na Bohu. Pak uneseme i neuznání svého okolí, dokonce svých protivníků, jak se později ukáže nejen u uzdraveného, ale i u samotného Ježíše Krista, který je pro tento bohulibý čin v očích svých nepřátel odhalen. Od této chvíli ho farizeové nenávidí a chtějí ho zničit, protože to udělal nejen v sobotu, ale protože tuto událost prezentoval tak, že svého Boha stavěl na stejnou roveň. Ale přesně takoví Pán Ježíš je. Je věrným obrazem Boha. Kdo se dívá na Něho, ten se okamžitě dívá na Boha. To Židé nemohli snést. A nemohou to snést i mnozí dnes. Nevadí jim andělé, nevadí jim kostely, nevadí jim náboženství, ale vadí jim, když se řekne, že je Ježíš živý a uzdravující. Vadí jim, když se svědčí, že jedině Boží Syn nám může odpustit a dát věčný život, tedy prvotně ne žádný kněz nebo nějaký náš dobrosrdečný úkon, ať už se jedná o odpustek nebo finanční dar pro jistě velice dobrou věc.

     Dej nám Bůh otevřené srdce pro přicházejícího Krista i do našich v tolika oblastech zatížených příběhů v důsledku naší vlastní nedůvěry. Bůh myslí nejen na naše tělo a časnost, ale také na naši kompletní osobnost, která je věčná. Pokud, vážení čtenáři, uznáte za dobré odevzdat své životy Bohu, můžeme se společně modlit vyznáním osvíceného služebníka Františka z Assisi, muže, který ve svém čase opustil život v hojnosti syna obchodníka s drahými látkami, aby našel své skutečné bohatství ve svém nejosobnějším Bohu:

Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky.

Ty jsi silný.

Ty jsi veliký.

Tys nejvyšší.

Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země.

Tys trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro.

Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro,

Pán a Bůh, živý a pravý.

Tys láska a milování.

Ty jsi moudrost.

Tys pokora.

Tys trpělivost a krása.

Tys jistota.

Ty jsi pokoj.

Tys radost a veselí.

Ty jsi spravedlnost a mírnost.

Tys všechno bohatství, které potřebujeme.

Tys laskavost.

Tys ochránce.

Ty jsi strážce a obhájce.

Ty jsi síla.

Tys osvěžení.

Tys naše naděje.

Tys naše víra.

Tys naše láska.

Tys naše velká sladkost.

Tys náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán,

všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.

Amen.