Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Řekl jim: „Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Jděte!

     Těch sedmdesát se po nějakém čase vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Lukáš 10:1-3a, 17-20

     Už minule jsme si řekli, že učedníkem Pána Ježíše Krista je každý, kdo se chce od Něho učit, co si přeje Bůh. Předpokládá to tedy nejen náš zcela osobní vztah s Kristem, ale na základě tohoto také jeho konkrétní povolání každého z nás do služby. Takto také kromě dvanácti učedníků, které známe z evangelia dokonce podle jména, - jako byl například Petr, Jakub a Jan, - Ježíš vyhlédl a povolal dalších sedmdesát učedníků, které po jménu sice neznáme, za to o nich víme, že se do této nelehké služby povolat nechali. Jejich úkolem bylo v jistém slova smyslu připravovat místa, kam měl za nimi po nějakém čase přijít samotný Ježíš se svými nejbližšími apoštoly. Ale nejen to. Oni dokonce měli z Kristova pověření na této své misijní cestě povolávat další a další učedníky, neboť: „Žeň je mnohá, dělníků málo.“

     Důvod? Zřejmě opravdu určitá příprava lidí na setkání se Spasitelem, možná dokonce i nějaká forma výběru, kam už nejít, protože o to zájem jednoduše není, jak se také stalo v jedné samařské vesnici, o které můžeme číst v předchozí kapitole našeho Lukášova evangelia. Tady místní skutečně neměli o Krista směřujícího do Jeruzaléma zájem, proto Jej a jeho družinu nepřijali. Učedníci navrhnou na ně seslat podle jedné situace u proroka Eliáše ve Starém Zákoně nebeský oheň, ale Ježíš je okamžitě pokárá, a nakonec jde jinam. Ukazuje tím, že i ti, kdo se na první výzvu nerozhodli Mu otevřít své domovy, mají ještě příležitost o tom přemýšlet, a nakonec se svobodně rozhodnout. Bůh je přeci shovívavý a trpělivý. Ví, že někdy potřebujeme více času. Nakonec, je to také každého zodpovědnost, pro co se ve svém příběhu rozhodneme. Bůh nás vždy plně respektuje.

     V první části našeho dnešního čtení se tedy dovídáme, že Kristus posílá svých sedmdesát učedníků po dvou do každého města a místa, aby všem říkali, tedy i těm, kteří je nepřijali: „Přiblížilo se království Boží.“ To byla ta zásadní zpráva, kterou měli všichni slyšet. Co to znamenalo? „S každým z Vás nyní jedná samotný Bůh.“ Jak? Tím, že přichází Jeho Syn Ježíš, který nám na Něho zcela osobitým způsobem nejen že ukazuje, ale také nás tím okamžitě vyzývá, abychom se k takovémuto Bohu OBRÁTILI. Co znamená: obrácení se? Obrácení znamená uvěřit Bohu, že mě má rád, a proto chce pro můj život to nejlepší. Vtip je v tom, že to ví lépe On než my. Co proto máme udělat? Vydat Mu s důvěrou své životy a očekávat jeho každodenní vedení. A právě toto všech sedmdesát učedníků udělalo.

      Co následovalo? To už jsme ve druhé polovině našeho čtení. Zakusili, jak si je Bůh aktivně používá, jak za nimi stojí, že vidí všude kolem sebe proaktivní Boží moc, která se lidi dotýká. Jak? Lidé jsou osvobozování od zlých nečistých duchů, od zlozvyků a vážných závislostí, od fyzických a psychických nemocí, přijímají odpuštění a jsou schopni odpouštět, zkrátka učedníci vidí, jak jejich přijímaná zvěst o blížícím se Božím království zcela proměňuje životy druhých. Jsou z toho tak vyjeveni, že s nadšením přiběhnou ke svému Mistru a všechno Mu sděluji.

     A v tu chvíli slyší, co máme ze slov Lukášova evangelia slyšet i my: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ To, že v Ježíšově jménu jsou lidé zachraňování mnohými způsoby, to je věc jedná. Ale na tom nemá stát naše největší radost. Ta má stát na skutečnosti největší výsady, jaká jen může být, totiž, že patříme živému Bohu, a že nás už od Jeho lásky nikdy nikdo neodloučí. Výrazem toho pak je, že s námi Bůh počítá i ve svém království – v nebi, kde už s Ním navždycky budeme. Z toho se radujme! Ale zároveň nepřestávejme druhým svědčit o blízkosti Božího království v Ježíši Kristu. Mám za to, že důvodem naléhavosti tohoto nového životního stylu není jen svědectví druhým, ale také náš průběžný duchovní růst.

      Co se nám tím vším chce vlastně říct? „Nežijte, přátelé, tak jako většina lidí všude kolem vás, pro výsledek, nežijte pro efekt, nežijte pro úspěch. To vše je jistě ve vaší službě, když dá Pán, veliké požehnání! Ale pro to nedýchejte. Dýchejte pro to, co už v Bohu máte, co vám nikdo už nevezme, ale co má právě proto tu NEJVĚTŠÍ CENU: Vaše místo u Boha, vaše přijetí a přijímání, vaše nebeské postavení a vše s tím spojené. To je největší důvod k oslavě a radostí! Vždyť kolik lidí neví, kdo vlastně jsou a kam patří. Vy to nejen že víte, ale máte na tom postavit svoji nejhlubší životní vděčnost.“ 

     Otevřme Bohu své srdce. Všude kolem nás se oslavuje úspěch na základě výsledných údajů. Ale i v tomto je náš Bůh jiný. Jeho největším „úspěchem“ bylo, že Jeho nanejvýš pokorný Syn Ježíš byl ochoten se narodit do tohoto světa, který o Boží království ani v nejmenším nestál, takže byl nakonec skrze jeho vlastní lid (Izrael) rukama nejmocnějších (Římanů) ukřižován, aby nám Bůh co nejjasnějším způsobem ukázal, že Jeho láska k nám je silnější než naše odmítání, a nakonec i naše nenávist. A co bylo jeho největším „vítězstvím“? Jeho největším vítězstvím bylo, když třetí den po této potupné smrti vstal Ježíš z mrtvých, protože smrt už na něho neměla pro jeho život bez hříchů nárok. Tak byl ďábel, jak jsme dnes také četli, sesazen z trůnu své pravomoci nad smrti, takto spadl z výsosti svého postavení jako blesk z nebe, takto byl KLÍČ OD ŽIVOTA A SMRTI slavnostně předán Božímu Synu Ježíši, a právě takto se už nemusíme ničeho obávat, - ani smrti ne, - ale kdykoliv a směle můžeme přicházet k Bohu v Ježíšově jménu.

     Modlím se, abychom mohli v Kristu počítat se vším, o čem píše v Novém Zákoně pisatel Židům: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas (Žd 4:14-16).“

     Děkujeme, Otče náš nebeský, že jsi nám ve svém Synu daroval vše. Chválíme Tě za to a uctíváme! Zároveň umlkáme, protože již nemáme více slov. Amen.