V sobotu učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.

     Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“

     Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.

Lukáš 13:10-17

     Boží Syn opět uzdravuje – nyní dlouhodobě nemocnou ženu. Její nemoc přitom měla duchovní charakter: ďábel ji takto držel svázanou osmnáct let. Když něco takového od evangelisty Lukáše čteme, zákonitě nás napadne, jestli tento typ nemoci či duchovní svázanosti je i dnes? Co myslíte? Já osobně se domnívám, že rozhodně ano. A zároveň se držím vyznání apoštola v jeho listu Židům, že Ježíš Kristus je stejný: včera, dnes i zítra, tedy že i dnes má od svého dobrého Otce v nebesích pravomoc tento typ nemoci uzdravovat, aby zbavil člověka duchovního trápení. Podle Bible jsou totiž nemocí, a zní to poněkud skandálně, k Boží slávě, tedy aby byl Bůh skrze ně a jejich uzdravení více zviditelněný. Proto se má církev za lidi modlit a mazat je olejem. Já osobně to dělám poměrně často. Tím ovšem neříkám, že je každý uzdraven, protože každý nemocný, za kterého se modlíme, nemusí mít nemoc duchovně temného charakteru. Tato modlitba to ale vyloučí, stejně jako pomůže nemocnému se s ní vnitřně více vyrovnat a smířit. Olejem mažeme, protože symbolizuje přítomnost Ducha svatého, který člověka vede k vnitřní proměně.

     Jenže náš příběh jde do větší hloubky: Ježíš ženu uzdravil veřejně v synagóze, a to hned v sobotu! Pro tehdejší farizeje bylo něco takového nepřípustné. V sobotu se zkrátka toto dělat nesmí! Ale Ježíš to vidí jinak. Sobota je den odpočinku ne ve smyslu duchovní pasivity, ale přesně naopak! V sobotu si má pravověrný Žid připomínat Boží spasitelné skutky jako je stvoření světa a záchrana Izraelitů z Egypta. Má celé své rodině i obci odhalovat, že Hospodin je Bůh plný naděje a slitování. Je zároveň mocný a velkolepý! A Ježíš svým uzdravujícím činem právě takovéhoto Boha zjevuje. Vždyť žena, hned jak byla uzdravena, velebila z plna hrdla takovéhoto Boha! Není právě toto svědectví o vše přemáhajícím El Šaday?

     I my, přátelé, potřebujeme pravidelný čas nejen k odpočinku, ale také k zastavení se a uvědomění si, na čem v našem životě, který zcela jistě nemáme do dvě stě let, skutečně záleží. Někteří k tomu oceníme náboženský jazyk, který je velmi konkrétní a formující. Jiným stačí jazyk filozofický, nebo umělecký, ekonomický či sportovní. Každý máme svůj jazyk. Někteří z každého využijí to nejlepší pro sebe. Pokud přistoupíme na jazyk biblický, vše jde do jasnějších kontur a barev, jako je tomu s tím, co nám sděluje evangelista Lukáš. On zkrátka napíše, že žena byla vážně nemocná hodně dlouho, protože ji svázal satan, o kterém z jiných míst Bible víme, že je aktivním nepřítelem Stvořitele a celého jeho stvoření. Filozofie hovoří o zlu. Náboženství o zlu, za kterým stojí konkrétní duchovní osoba. Bůh také není jen nějaký ten obláček či energie. Zjevil se v osobě svého Syna Ježíše, a právě ten má moc nad vším nečistým a zlým i v našem příběhu. Proto bychom měli být za tento jazyk vděční, protože nám pomáhá formulovat nejhlubší skutečnost, na který nám jazyk filozofický a umělecký nabízí jen náznak. (Ekonomický a sportovní jazyk je na tom ještě hůř). Je to ovšem, nutno doříct, věc velice osobní, a mělo by se s tímto jazykem poněkud šetřit.

     Ale zpátky k našemu příběhu: Žena je nakonec uzdravena, představený synagogy a jemu podobní slovem Kristovým zahanbeni, a všichni ostatní, včetně samotné ženy, vedení ke skutečné vděčnosti Bohu! Rád se i nyní, vážení čtenáři, budu opakovat: Největší nuda v životě – je život bez Boha. Když je naopak Bůh uctíván v našich rodinách, v našich srdcích i v našich činech, není opravdu nad to. Ale můžete to říct až zpětně, když porovnáte život bez Boha s životem s Ním. Je to jako když ochutnáte čerstvě ulovenou rybu, kterou si ihned nad ohněm opečete. Do té doby jste jedli jen rybí prsty z mrazáku. Nyní ale máte novou zkušenost a můžete to porovnat. Neříkám, že naše životy bez Boha nemají cenu nebo dokonce kvalitu, stejně jako, - promiňte mi ten příměr s jídlem, - že rybí prsty nemají žádnou chuť. Ale život s Bohem dává vyšší level. Můžete mi samozřejmě věřit, stejně jako nemusíte.

     Z charakteru Pána Boha, jak nám o Něm svědčí příběhy 66 knih jedné Bible, ale souhrnně vyznáváme, že Ho jednoduše můžeme pustit úplně všude. Je jinými slovy plně dostupný. Například Ho můžeme požádat, aby nám pomohl najít dobrého životního partnera, nebo nám pak pomohl s ním prožívat smysluplný čas. Je hodně lidí, kteří všechno, co si přáli, (nebo skoro všechno), získali, aby záhy zjistili, že neví, co se svými životy dál. Ale Bůh to ví vždycky. Vidí za náš obzor. Ví, co je pro nás nejlepší.

      A tak každý, kdo je v této situaci, - ať je to skutečně kdokoliv, - může s prostou důvěrou přicházet za Ježíšem Kristem a může Ho kdykoliv požádat o pomoc jednoduchými slovy v modlitbě od srdce. Nakonec v našem příběhu je na Ježíši pozoruhodné, že ho o to samotná žena vůbec nežádala, a přesto si ji On sám našel a pomohl ji, aby se ze směru k zemi najednou mohla dívat směrem k nebi. Nehledá takto teď tebe?

     Děkujeme, Duchu svatý, že jsi inspiroval 40 pisatelů k sepsání Bible, díky které se můžeme lépe orientovat. Pomoz nám vidět naši skutečnou povahu příběhu. Přiveď nás k živému Spasiteli v Pánu Ježíši Kristu. Amen.