Pravé světlo bude vždycky svítit
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
Jan 1:10-18
V mém domovském sboru v Havířově jsme měli kazatele, který ve svém civilním zaměstnání maloval. Byl totiž akademický malíř. V tomto sboru kázalo více k tomu obdarovaných mužů a podle biblického principu tzv. „všeobecného kněžství“ se pravidelně střídali. Výhodou pak byla pestrost, ale také finanční úleva, protože všichni chodili do práce. Zmíněný bratr Jaroslav Kapec tedy maloval. Ať už ale maloval jakýmkoliv způsobem, vždy jste poznali, že je to od něj. Měl svůj vytříbený styl i své vděčné publikum. Bratr Kapec byl také velice zodpovědný starší sboru a úžasný improvizátor v kázání. O tom ale dnes hovořit nechci. Rád bych se u něho zaměřil na jeho malování.
Tento muž nás jednou pozval k sobě do ateliéru na úplném vršku jednoho havířovského paneláku, kde také s manželkou bydleli, a pak asi o měsíc později na svoji chaloupku v jedné malé vesnici pod Beskydami. A tak nás asi 15 mládežníků jsme mohli nahlédnout do jeho soukromí. Na obou místech nás okamžitě zaujala jedna skutečnost: Všude bylo mnoho světla. Na vršku paneláku nechal náš milý bratr kazatel přidělat obrovská okna, takže jste si v jeho pracovně připadali tak trochu jako v letadle. V jeho chaloupce to bylo podobné. To jste si zase připadali jako ve vlaku. Všude bylo vizuální propojení s přírodou. Když jsme se ho pak na to ptali, řekl nám, že právě toto je tajemství úspěchu pro každého malíře. Totiž mít dostatek světla nejen pro správné míchání barev, ale také, aby mohl správně nanášet různé vrstvy na plátno, například stínovat. Dalším pochopitelným důvodem prý bylo, aby šetřil svůj zrak a cítil se lidsky dobře. „Když je Vám při práci krásně,“ říkával, „na výsledku se to okamžitě projeví.“
Když proto dnes z Janova evangelia, vážení čtenáři, čteme, že mezi nás v tajemné noci Vá-noční v Ježíši Kristu přišlo PRAVÉ SVĚTLO, aby osvětlilo každého člověka, který se kdy narodil, je to pro nás pro každého „slovo do pranice“: V jakém slova smyslu osvětlilo každého člověka? Odpověď má podle Janova významu v souvislosti celého evangelia dvě roviny, které se v jednom bodě spojují. Hned to vysvětlím. První rovina našeho vysvětlení je tato: Věčné SLOVO Logos přišlo v Božím Synu na tento svět, aby nám všem odhalilo Boží vznešenou slávu! Ano, evangelium Jana, už od svého začátku až po svůj konec, vidí v Ježíši Kristu Boží jedinečnou slávu. A i samotné ukřižování Ježíše není vnímáno jako u evangelisty Matouše a Marka zástupně, ale jen a pouze oslavně. Kříž není místem popraviště jako u Matouše, ani místem souboje jako u Marka, ani vrcholem cesty Syna člověka jako u Lukáše, ale především Trůnem, na kterém je celému světu odhalená Boží láska zjevená v jeho milovaném Synu. To je pohled první.
Ten druhý na něho okamžitě navazuje: Kdo se k tomuto Trůnu obrátí s důvěrou, znovu se narodí. Tedy uvěří a přijme v Kristu své Boží synovství. Když tedy pravé Světlo osvěcuje každého člověka, který se kdy narodil, znamená to nejen, že se Ježíš pro každého z nás v Betlémě narodil, ale také, že se Ježíš Kristus každého z nás velice osobně dotýká tam, kde právě jsme. Oslovuje nás naší vlastní řeči, dotýká se nás, kde jsme schopni to ucítit, jinými slovy: osvěcuje nás, kde tápeme ve svých temnotách a potřebujeme jeho světlem rozžnout. To je pohled druhý. Společným bodem je pak naše víra, která si vánoční událost přivlastňuje do celého našeho příběhu. Jan to později shrne takto: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (3:16).
Proč o tom dnes takto společně přemýšlíme? Abychom se povzbudili, že nás ve všem Pravé světlo a Věčné slovo předchází. Tedy Bůh sám je v Ježíši Kristu ten, který za námi historicky přišel a neustále velice osobně přichází. My pouze v důvěře odpovídáme na jeho prvotní navštívení a navštěvování. Křesťanská víra je tedy naše každodenní odpověď na Boží zcela osobní volání. To neznamená, že jsme pasivní. Naopak. Jsme aktivní, protože nás Bůh v Kristu svojí aktivitou neustále předchází. Proto také vyznáváme, že jsme spasení nezaslouženě zadarmo milosti v Kristu Ježíši. Veškerá pohanská magie toto nemůže pochopit natož přijmout, stejně jako většina východních náboženství a západních sekt. Důvod? Pracují s opačným předpokladem i rozdílným konečným výsledkem. Proto je Boží lid v knihách Starého i Nového Zákona povzbuzován, aby se před tímto měl na pozoru. Vlastně je až s podivem, proč si někteří věřící stále ještě listují v horoskopech, snářích, nebo hledají v jádru svých bytostí něco, co jim slibuji některé východní praktiky. Proč jít ke kovaříčkovi, když můžeme jít ke kováři? Obávám se ovšem, že v naší souvislosti je toto lidové pořekadlo ještě poněkud shovívavé. Možná přesnější by bylo říci: Proč jít ke kovaříčkovi, když mohu jít přímo k zubaři?
Právě proto evangelista Jan říká o Ježíši Kristu, a o nás ve vztahu k Němu, něco nadmíru odvážného: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc (doslova: pravomoc) stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. Kdo přijal Kristovo jméno, - což v kontextu své doby znamenalo: kdo v důvěře bytostně přijal jeho úřad spojený s jeho osobou, - ten se narodil po druhé z Boha. Stal se tak Božím dítětem, synem a dcerou, ve které Bůh započal svůj zcela nový život. Ale nejen to – to je teprve začátek.
Vše pokračuje dalším Janovým vyznáním: Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. A tak všichni ti, kteří se z Boha znovu narodili, ze stejného Boha dále rostou. Vše vírou v Pána Ježíše Krista milostí za milostí. Milost, která je vždy a pro každého bez našeho zasloužení si, nás pak vede k poznávání Pravdy, která už není jen souborem nařízení a paragrafů jako u Mojžíše v jeho pěti knihách Tóry, ale je přímo zosobněná v Božím Synu. Pravda je tedy stejně jako Milost v osobě živého vzkříšeného Krista. Je dynamická, a i náš život s Ním je v důsledku tohoto zcela dynamický. Už rozumíme? Proto křesťanství není slučitelné s myšlením osudovostí. Osud, - a je jedno jestli ho určuji planety a hvězdy, nebo objevení jakési spojitosti v našem těle či duši, - je v logickém rozporu s Bohem zjeveným v Ježíši Kristu, který ničím takovým není limitován. Je nade vším a i nás činí od tohoto, a od mnohého jiného, naprosto svobodnými! Apoštol Pavel pak k tomu dodává: Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví (Ga 4:8-9)?
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl, tak končí svůj prolog ve zcela - ve své době - moderním evangeliu pro čtenáře Malé Asie konce 1. století apoštol Jan Zebedeus, aby nikoho, v církvi i mimo ni, nenechal na pochybách, že se v Ježíši Kristu zjevila světu Plnost vší plností, úplný Bůh v lidské podobě a zároveň úplný člověk jako náš nejvěrnější Přítel - nejbližší z nejbližších, zkrátka ten, ve kterém máme pro své lidství tu nejcennější záruku Boží slávy, takže ji už nemusíme hledat jinde. Vždyť Bůh je, přátelé, žárlivě milující. Dává nám ve svém Synu vše. Pak nás ale chce mít pro svého Syna jen pro sebe. Kdo může pochopit, pochop. Kdo má uši k slyšení, slyš.
Děkujeme Ti, Hospodine, že jsi se k nám v Kristu sklonil. Že se k nám v Něm ale také neustále skláníš. Přijmi naše poděkování a chválu, vždyť tak máme Tvoji nevýslovnou přízeň! Prosíme, ochraň nás před vším, co by toto chtělo narušit. Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.