Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.

     I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘

     Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Lukáš 16:19-31

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Proč Ježíš, ten laskavý a dobrý pastýř, najednou začne hovořit o pekle? Když čteme všechny čtyři evangelia v Novém Zákoně víme, že to bylo několikrát. Tady ovšem o něm hovoří nejvíce. Proč tedy? Hovoří o něm opakovaně asi proto, že chtěl všem otevřeného srdce ukázat, kam to vede, když obecně člověk myslí jen na sebe. Ano, sobectví, určitá zahleděnost do sebe, je hlavním tématem našeho dnešního poselství. Jak se projevila u boháče? Žil jen ze dne na den, a to opravdu doslova. Čteme, že si naplno užíval každý den. Nejen tím, že se nádherně oblékal, ale také tím, že hodoval, - tedy slavil, - skutečně den co den. „A to nás má přivést do pekla!“ slyším některé z vás. Ne, nebojte, toto samotné ne. Vždyť samotný Izrael je Hospodinem v celém Starém Zákoně povzbuzován, aby slavil bezpočet svátků, užíval si naplno k Boží slávě a uměl vším, čím byl opravdově slavit! Jenže problém boháče byl hlubší. Jaký?

     Ignoroval chudého a nemocného Lazara, který toužil alespoň po zbytcích jídla z jeho velkolepých hostin, a pak, - a tam můžeme zahlédnout kořen jeho duchovního problému – neposlouchal jako Izraelita svoji autoritu v Písmu svatém – tedy v Zákoně a prorocích. Proč to bylo tak závažné? Protože si začal lidově řečeno užívat jen podle sebe. Odklonil se od požadavků Hospodina na slavení a solidaritě se všemi ostatními Izraelity, a tak se uzavřel do svého nepřístupného světa. Všichni ostatní mu pak byli zcela lhostejní. Když pak chce po své smrti ze záhrobí po Abrhámovi varování pro své žijící příbuzné, slyší, že když neposlouchají své duchovní autority, nepomůže jim už žádný zázrak, a to ani kdyby před nimi někdo vstal z mrtvých. A tady i my dnes z jiné doby a odlišné kultury můžeme zaslechnout něco obecnějšího. Co?

     Pokud odsuneme stranou své přirozené POMOCNÍKY K ŽIVOTU, - a můžou to být například moudří rodiče nebo jejich dobré vychování, dobrý kněz či kazatel, učitel nebo upřímný přítel, zkrátka a dobře: naše nejlepší vědomí a svědomí, už dávno jsme na velmi šikmé ploše. Hrozí nám pád, ze kterého už nemusí být návratu, jako nebylo návratu pro boháče v pekle. On také neprosí, (všimněme si), aby byl zachráněn, ale aby mu v jeho těžkém údělu bylo alespoň trochu ulehčeno. Ani to ovšem není možné. Pokračující duchovní svět po naší smrti, který je pro společenství Božího lidu reprezentován otcem naší víry Abrhámem, je neslučitelné s duchovním světem pro všechny, kteří se už v tomto životě odpojili od Boha ve druhých lidech, od Boha v naší společnosti a tomto světě, ano, od Boha v jeho všeobecném právu a spravedlnosti.

     Proč tedy Ježíš hovořil o pekle, a proč to Lukáš následně písmenko za písmenkem ve svém evangeliu dopodrobna napsal? Aby nás oba varovali před stejným duchovním zahleděním se jen do vlastních radostí a potřeb. A znova opakuji, nejde o to, že by bohatství a nadbytek byl sám o sobě problémem. Může nás ale odvést od skutečného uctívání jediného pravého Boha a jeho Syna Pána Ježíše Krista. Stačí si jen říct: „Pocit, že si mohu to a to dovolit, mi může poskytnout daleko lepší vnitřní bezpečí, než samotný Bůh a jeho slovo.“ Duchovní sobectví nás, jak už jsme jednou zmínili, uzavírá druhým kolem nás. To bylo u boháče z našeho vyprávění více než zřejmé.

     A tak nám dej Bůh moudrost, abychom si na to dávali pozor. Jak? Třeba tak, že nezapomínáme za vše Hospodinu poděkovat. Nebo tak, že se umíme dělit s těmi, kteří neměli tolik možností či příležitostí jako jsme měli my. Nebo tak, že na svých darech z podstaty věci nelpíme. Peníze a hmotný majetek nás totiž mohou lehce odvést od prosté důvěry v Boží každodenní péči, a tak můžeme od této důvěry úplně odpadnout. Stalo se to, přátelé, už mnoha lidem. Tak prosím neblbněme.

     Prosíme, Hospodine, ochraň naši víru, že jen skrze tebe „dýcháme, pohybujeme se, jsme.“ Amen.