Maminka měla velmi rozmanitý život. Byla druhé nejmladší dítě z pěti sourozenců v rodině drobného zemědělce v české kolonii v polském Zelově. Život Veselovských nebyl vždy jednoduchý, tři další děti se nedožily dvou let.

     Maminka byla vždy součástí menšiny. V katolickém Polsku evangelická Češka, po návratu do Čech přistěhovalec z Polska, v komunistickém režimu člověk, který se od své víry a pravidelné účasti na bohoslužbách v kostele nedal odradit. Možná právě v tom spočívala její urputnost, která jí pomohla dožít se tak vysokého věku. Potomek tajných evangelíků, kteří v době mezi sty lety od Bílé Hory až po vládu Marie Terezie odcházeli z katolických Čech do zahraničí, aby mohli svobodně vyznávat svoji víru.

     Po válce v roce 1945 bylo emigrantům nabídnuto, aby se vrátili zpět do staré vlasti. Vláda je využila k doplnění uprázdněných míst po sudetských Němcích. Když se její rodiče rozhodli zanechat své hospodářství v Polsku a odejít do Čech, nebyli nejmladší. Otci bylo 57 let, matka byla o 10 let mladší, maminka byla 13náctiletá školačka. Přistěhovali se do Těchlovic nedaleko Stříbra a hospodařili na polích, které před tím vlastnili sudetští Němci. Nedostali je zdarma, ale museli je splácet státu.

     Pak po škole nastoupila jako šička do Kozáku v Černošíně a po práci pomáhala spolu se svými sourozenci rodičům v zemědělství. Po několika letech při kolektivizaci zemědělství o pozemky rodina přišla. Ve 29 letech se vdala a své následující roky prožila v Nýřanech, kam odešla za svým mužem. Její Vašek se brzy stal oblíbeným členem rozvětvené rodiny. Jejich štěstí bylo úplné, když se jim narodila dcera Jana a syn Karel. Své děti vždy vychovávala ve víře a v úctě k Bohu.

     Maminka zvládala vedle domácnosti i fyzicky náročná zaměstnání, ať už to bylo v zelárně v Křimicích, v Likoně v Nýřanech i v nýřanské Tesle. Po práci sedla za šicí stroj a šila pro své příbuzné a známé. Práce se podepsala na jejím zdraví. Všichni jsme ji obdivovali, jak statečně nesla náročné operace. Na otázku, zda se zákroku nebojí, odpovídala: Čeho bych se bála, vždyť jsem se před operací pomodlila.

     Když se dcera Jana vdala a syn Karel oženil a postupně přišla na svět vnoučata a pravnoučata, radovala se z toho, že se rodina rozrůstá. Největší odměnou jí byly úspěchy jejích dětí a vnoučat. Často se navštěvovala se svými sourozenci a jejich rodinami a vedla své děti k tomu, že příbuzní mají držet spolu a mají si pomáhat. Smutně proto nesla ztrátu svých sourozenců a milovaného manžela.

     Maminka žila dlouhý a naplněný život a teď předává pozůstalým z rodiny Veselovských odkaz všech svých předků, kteří se znovu po emigraci vrátili do Čech.

     A poslyšme 6. verš z Žalmu 31, který rodina vybrala jako úvod na parte, protože si ho zesnulá v Bibli sama založila:

     V ruce Tvé poroučím ducha svého, neboť jsi mně vykoupil Hospodine, Bože silný a věrný. 

Žalm 31:6

     Pokoj Vám i vše dobré!

     Amálku, jak jsme také s manželkou sestře Brichové důvěrně říkali, si budu pamatovat jako ženu statečnou, houževnatou, jako bojovnici, která se uměla – bez nadsázky řečeno – s životem poprat. Hodně to potvrzuje příběh, který jsme slyšeli. Ale i já osobně, který ji znal jen něco kolem 10 let, na ni budu takto vzpomínat, a když dovolíte, rád bych vám řekl proč. Zmíním jen tři oblasti.

     Za prvé: Amálka byla statečná ve vztahu k vlastnímu tělu v jejím již pokročilém věku, samozřejmě v souvislosti s mnoha slabostmi i zraněními, kterých neměla málo. Často jsme ji mohli potkat ve městě, jak jim procházela s berlemi, vzpomínáte? Ona totiž dobře věděla, že pohyb je důležitý, aby mohla dlouhodobě fungovat. Víte, že například léta měla problémy s kolenem, ale přesto chodila, i když se někdy mohla svést autem až domů? Skoro vždy mi řekla, ať ji vysadím u hlavní silnice, aby se ještě mohla na chvíli projít.

     Za druhé si ji budu pamatovat jako ženu bojovnici ve vztahu ke své nejosobnější víře. Sestra Amálie se celý život učila důvěřovat Pánu Bohu. I z jejího příběhu jsme mohli zaslechnout, jak byla její víra zcela zásadní a určující pro její nelehký, a přesto velice dobrodružný příběh. I z biblického místa, které nám nechala založené, cítíme její důvěru Hospodinu: „V ruce Tvé poroučím ducha svého, neboť jsi mne vykoupil Hospodine, Bože silný a věrný.“ Je to statečné vyznání žalmisty Davida i všech, kteří se s tímto jeho vyznáním ztotožňují. Říkají tím: „Tobě se odevzdávám ve své poslední chvíli.“ Proč? „Protože jsi mě vykoupil, protože jsi mě zachránil, protože ti patřím. Jsi, Bože, silný a jsi také věrný!“ Toto byla i její osobní zkušenost, jak věřila, s jediným pravým Bohem – Vykupitelem jejího života.

     Ano, vážení přítomní, paní Amálie Brichová se za svoji víru před námi nestyděla, ba právě naopak, zvala druhé na nedělní bohoslužby, na adventní koncerty i společné čajovny, které jsme jako malá evangelická církev zde v Nýřanech u chovatelů pět let dělávali. Tak rád s manželkou budu vzpomínat, když na štědrý den pravidelně přicházela k chovatelům, kde jsme dopoledne rozdávali betlémské světýlko, aby tam jednoduše byla s námi. Seděla tam a vychutnávala si, jak si lidé z našeho města chodí pro tento krásný symbol Boží lásky k člověku. I takto byla Amálka statečná: Sdílela svojí živou víru.

     Statečná, houževnatá, ale i zdravě zásadová byla i ve třetí oblasti, kterou tady musím zmínit. Možná, že to bude znít značně nepopulárně, ale Amálie šla všem příkladem i jako věrná církevnice. Pro ni slovo, že je evangelička nebyla jen formální záležitost, že vás rodiče nechají jako dítě pokřtít a pak někde zapíšou do farní matriky. Ona tuto skutečnost, že je evangelička brala po příkladu svých předků velice vážně. A pro mě jako jejího kazatele to strašně moc znamenalo. Když už nikdo nepřišel na bohoslužbu nebo na biblickou hodinu, sestra Amálie ano. Nejen proto, že to její víra vždy ocenila, ale především proto, že byla přesvědčená, že je to tak jednoduše správné. Že si zkrátka Bůh přeje, abychom Ho společně a pravidelně slavili. Ale pravda byla velmi často v menšině, a kolikrát i zcela sama. Přesto k této své zásadovosti i vnitřní disciplíně často zmiňovala své evangelické předky, kteří pro svoji víru přinášeli nemalé oběti.

     Vzpomínám si, že v zimním období si u chovatelů vždycky sedla na židli úplně dozadu, protože vedle bylo topení. Jsem přesvědčený, že nemohla všechno dobře slyšet, přesto místní společenství sboru podporovala, protože věděla, že když věřící svoji církev i svého kazatele nepodporují, může se místní společenství zcela vytratit, a to ona z principu v tomto našem kraji nikdy nechtěla dopustit. Proto se v posledních měsících radovala ze všeho, co jsme již na novém místě v tlučenské kapličce společně prožívali. Viděli jste ji na očích, jak se raduje z nových lidí na bohoslužbě, jak jí těší mladí lidé a děti, a také mladí lidé a děti ji měli rádi, protože z ní cítili něco srdečného. V této souvislosti chci poděkovat dceři Janě, i synovi Karlovi, že ji, když to bylo možné, osobně doprovázeli.

     „A tak Vám, Amálko, chci za sebe i za každého z nás, kteří jsme vás znali, poděkovat za tuto mnohou odvahu a odhodlanost brát svůj život se všemi radostmi i starostmi, v síle i slabosti, za mlada i v pokročilém věku, vždy ovšem podle vašeho nejlepšího vědomí i svědomí.“  

     Vážená zarmoucená rodino, milí hosté. Paní Amálie Brichová odešla ke svému nebeskému Otci v neděli 14. 9. ve věku 93 let. Čest její památce.

Povstaňme prosím k modlitbě:

     Pane Bože, ty jsi Světlo věřících, Síla unavených a Odpočinek zesnulých. Děkujeme ti za život ženy, se kterou se dnes loučíme. Vzdáváme ti díky za všechno, co jsme skrze paní Amálii Brichovou od tebe přijali: za lásku, práci, trpělivost i odkaz života. Věříme, že svým odpuštěním překonáváš všecky naše nedostatky a náš hřích. I my chceme odpustit všechno, máme-li co k odpuštění. Dej, abychom ji následovali v tom dobrém a kráčeli vstříc nepomíjivému dědictví, které jsi nám připravil. Amen.