Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: "Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.

     Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Lukáš 17:11-19

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Příběh uzdravení deseti malomocných a následná vděčnost Bohu skrze poklonu Ježíši jen od jednoho z nich, je důležité pochopit v souvislosti celého Lukášova evangelia. Jaký je tedy hlavní kontext našeho vyprávění? Evangelista Lukáš chce svým evangeliem oslovit nové věřící v malé Asií. Chce jim vlastně říci: „Podívejte, Ježíš je opravdu CESTA k jedinému pravému Bohu. Kdo se rozhodne mu důvěřovat, bude na své cestě poznávat jeho blízkost.“ A aby toto obhájil, vybírá příběhy jako je ten který jsme četli, kdy Ježíš uzdraví deset nesmírně vážně nemocných lidí z nemoci, která byla opravdu tíživá. Kdo něco víte o malomocenství, tak jde vlastně o nemoc, kdy vám za živa odumírají tkáně nejen na kůži, ale také pod ní. Za živa se tedy děje něco, co se normálně děje až u mrtvých lidí. Zároveň je to nemoc, která vás sociálně odděluje od ostatních, protože je vysoce infekční. Proto se nemocní v našem příběhu, když zpozorují, že se blíží Ježíš, zastavují v určité vzdálenosti od něho – v určitém odstupu, než na něho začnou zoufale volat: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“  Lukáš nám tím chce ukázat, že Bůh má i o tyto lidi zájem, a to i když jsou na úplném okraji společnosti, či snad dokonce právě proto. Bůh ale tak nehledí na vnější věci, když je někdo Samařan, tedy pro Izraelce rituálně nečistý a smíšeného rodu, ale vždy hledí k srdci. Samařan se tak naopak stává určitým zviditelněním skutečného uctívače Hospodina.

     V čem? O tom už je naše dnešní kázání. Samařan, stejně jako ostatních devět nemocných, se obracejí na Ježíše jako na svojí autoritu Mistra – tedy učitele, rabbiho. Takto ho i oslovuji. Zároveň ho prosí o něco, co může způsobit jen Bůh. A právě to je projev velikého uznání! Poslouchají ho, když mají jít v duchu Mojžíšova Zákona k místnímu knězi, a v poslušnosti tohoto jsou pak následně očištěni. V tomto slůvku je ovšem více, než jen uzdraveni. Jsou také zbaveni svých hříchů, jsou doslova očištěni od své duchovní nečistoty. Celý Starý Zákon vidí totiž v této nemoci také symboliku lidského hříchu vůči Hospodinu. Tak od toho všeho byli v jednu chvíli v poslušnosti Kristu očištění. A proč měli jít za knězem? Protože jen on je mohl takto veřejně podle Zákona prohlásit za čisté a tak zajistit jejich návrat do společenství lidu.

     Jenže když se tak stalo, jen jeden se k němu vrátil, padl před ním na kolena jako výraz naprostého odevzdání se, poděkoval mu a četli jsme, že doslova: velikým hlasem chválil Boha. Velikým hlasem si můžeme představit: ve velikých emocích s hlasitým voláním až křikem. A právě tady, jak už jsme jednou řekli, je vrchol našeho příběhu: Proč se vrátil poděkovat jen jeden? A když jeden, jak to že jen jakýsi Samařan, a ne ostatní uzdravení Židé, od kterých bychom to čekali na prvním místě? Ano, když jsme kolikrát v nouzi, k Pánu Bohu voláme. Když nám ovšem pomůže, opět na něho zapomínáme a jdeme si svoji vlastní cestou. Proč se tedy vrátil jen jeden?

     Odpověď je zároveň hlavním poselstvím našeho dnešního evangelia: Bůh se sklání ke všem ztraceným a hříšným lidem. Posílá svého Syna, aby za námi přicházel, dotýkal se nás svým slovem, uzdravoval nás a těšil. Jeho ukřižování i zmrtvýchvstání je přece vrcholem Boží lásky ke každému z nás. Ale jen jeden z deseti – tedy jen málokdo na to odpoví vděčnosti a skutečnou chválou! Ale i kdyby to byl ten nejopomíjenější člověk na celé planetě, někdo, kdo toho absolutně není hoden, (naopak, vším čím je – je naprosto vzdálený od Božího lidu jako byl původně náš Samařan), tak ten jediný pak nakonec bude před Bohem zachráněný skrze spasitelnou víru v Pána Ježíše Krista. Tedy i vy, kdo žijete mimo společenství Izraele, někde vzdáleně v celé Malé Asii, když v Krista uvěříte a budete na něho spoléhat, budete před Bohem přijati jako Boží synové a dcery.

     A i my tady a teď pokud věříme Ježíši Kristu jako své cestě k našemu nebeskému Bohu Otci, po které věrně krok za krokem se učíme chodit, můžeme počítat se všemi zaslíbeními, která nám laskavý náš Bůh v Kristu daroval. Zmíním, pokud dovolíte, jen jedno zaslíbení: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu, slyšíme v listě Židům v souvislosti s Boží péči o nás své děti, ano, chcete-li to slyšet otevřeně: v souvislosti s finančním zabezpečením našich životů ve všech našich přirozených obavách i mnohých nejistotách. Bůh při mně bude stát, co mi může udělat člověk? Končí jedno z nejosobnějších zaslíbení, kterých v Písmu svatém máme, milé sestry a bratři, skutečně mnoho.

     A jak toto poselství propojit s našim prvním čtením, kdy Jeremiáš své bratry a sestry v jednom Hospodinu někde daleko v babylonské říši povzbuzuje, aby klidně stavěli své domy, ženili se a vdávali, plodili se a množili, ale také se přimlouvali za všechny kolem sebe? Po duchovní stránce tam ale také všude svolávali pokoj a byli výrazem smíření pro celou tuto pohanskou říši? Napadá mě, milé sestry a bratři, opět odpovědět Písmem svatým – konkrétně pastorální epištolou v prvním listě Timoteovi: Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Timoteus má zvěstovat univerzální záchranu v Kristu Ježíši. Boha, který miluje každého. Proto se má Efezský místní sbor na prvním místě modlit za všechny lidi včetně svých politiků, tedy těch, kteří mají ve společnosti svěřenou zodpovědnost. Po volbách je asi dobré si toto z Bible připomenout. Pak ale také máme, jak jsme četli, opravdovou zbožnost a vážnost. Před Bohem i jeden před druhým, ale také před naší společnosti.

     Důraz na druhé kolem nás totiž osvobozuje od nezdravého soustředění se jen na sebe samé. Je to veliké duchovní tajemství, které Pán Ježíš svým životem všem svým učedníkům, tedy i nám dnes, skrze svého evangelistu Lukáše odhaluje: Když budeme v této Boží lásce myslet na druhé, sami ji budeme plni. Když naopak budeme myslet jen na své potřeby a starosti, přestaneme duchovně vidět úplně. Neříkám tím, že máme přestat grilovat dobré maso, když se občas někdy sejdeme, protože to je také důležité. Díky Bohu za to! Jídlo je projev soudružnosti i vzájemného sdílení se. Ale když si v tomto vždy velice příjemném prostředí povídáme, co všechno dobrého i méně dobrého prožíváme, neměli bychom zapomínat, že kolem nás je ještě mnoho těch, kteří Krista zatím neznají.

     Dej nám k tomu Bůh moudré a statečné srdce. Boží plán s tímto světem je, aby byl zachráněn skutečně každý! Chvála Jemu za to!!

     Děkujeme, Hospodine, za lásku, kterou jsi nám odhalil ve svém milovaném Synu Pánu Ježíši Kristu. Prosíme, aby právě ona otevírala naše srdce všem bez této naděje. Amen.