Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“

     Otázali se ho: „Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to začne dít?“ Odpověděl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ‚Já jsem to‘ a ‚nastal čas‘. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.“

     Tehdy jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy.

Lukáš 21:5-19

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Udržet si zdravý odstup od takovýchto výroků evangelia, a právě takto je brát náležitě správně, je věc moudrosti, které se jako církev neustále učíme. Nemůžeme na jedné straně tyto Ježíšovy výroky přeskakovat, stejně jako je nemůžeme ledabyle a unáhleně interpretovat. Svoji úlohu ale při nás splní, když si položíme jednoduchou otázku: Co se jimi chtělo říct původním čtenářům? Pak se můžeme pokusit toto poselství aktualizovat pro nás dnes. Naše první čtení z proroka Izajáše je pak jakýmsi naplněním všeho, čemu dnešní hlavní slovo předchází.

     Jaká tedy byla dobrá a radostná zpráva z těchto pochmurných míst Lukášova evangelia pro prvotního čtenáře? Ta dobrá zpráva byla především v tom, že Bůh v historické osobě Ježíše Krista neustále hledá nové lidi, které by chtěl k sobě přivést. To je pro čtenáře řeckého původu zastoupené vznešeným Theofilem, kterému je evangelium ve svém úvodu adresované, to nejdůležitější! Pokud máte jako například já většinu lidi v rodině mimo víru v Krista, nebo pokud vám trochu záleží na vašich kamarádech a přátelích, mělo by vás to nesmírně moc povzbudit. Bůh v Kristu přichází až tam, kde bychom v to my sami už nedoufali, a to buď pro naši absenci víry či dokonce lásky. A takto bude konat, nebo na některých místech světa již koná, když jsou křesťané pro svoji víru pronásledování, jak jsme také z Ježíšova proslovu slyšeli.

     A jak, milé sestry a bratři, toto poselství aktualizovat pro nás dnes? Bůh se v Kristu nemění. Hledá, co zahynulo i nadále. Pokud tento pohled na Hospodina jako jeho lid přijímáme, zakoušíme hned tři věci, které nám Písmo svaté naznačuje, či přímo odhaluje:

     Zaměříme se ve svých příbězích i ve svých společenstvích místních sborů na to podstatné, a ne na to nepodstatné. Tím důležitým nejsou stavby a budovy, které jsou samozřejmě ve všech dobách středem zájmů mnoha obdivovatelů a turistů. Ježíš o skutečně překrásném Herodově chrámu řekne, že nezůstane kámen na kameni, jinými slovy, ať se jeho generace soustředí na něco důležitějšího. Ale zpátky do naší doby: Tím podstatným je především charakter církve, která nové lidi, které ji Bůh posílá, vnímá jako to nejcennější. Nejen proto, že to odráží běžný život i v našich rodinách, když se nám rodí děti, ale také proto, aby nás nebeský náš Otec Bůh přetvářel ve ZRALÉ KŘESŤANY, kteří už nejenom berou, ale také dávají.

     I apoštol Jan ve své první epištole promlouvá k věřícím podle jejich duchovního věku, když je oslovuje: „Děti, mládenci a otcové.“ Tedy v dnešní nepatriarchální době můžeme do-říct: „Děti, mládenci a dívky, otcové a matky.“ Ruku na srdce, sestry a bratři, kde byste se zařadili vy osobně? Duchovní otcovství či duchovní mateřství je pak základem zdravého společenství křesťanů pro nově obrácené, nově pokřtěné a nově rostoucí bratry a sestry v našem společném Spasiteli a Pánu Ježíši Kristu.

     Opakem může být myšlení tělesné, neduchovní a přízemní, když nově příchozí vnímáme spíše jako riziko či dokonce hrozbu pro narušování našich ustálených pořádku či dokonce našeho převzácného „posvátného“ klidu. Kde se ale rodí, přátelé, nový život, tam je, promiňte mi ta slova, dětský křik, v pravidelných intervalech nepříjemný zápach a v neposlední řadě kolikrát zmatek a chaos. Vzpomeňme jen na své osobní rodičovství. Ale všichni víme, že v té chvíli jde především o NOVÝ ŽIVOT, který časem tyto vnější projevy překoná a opustí. A opět se vás zeptám, jak byste chtěli na svá „stará kolena“, aby váš sbor vypadal? Pokud v něm chceme novou a nastupující duchovní generaci, možná budeme muset z některých našich zvyklostí slevit. Ale zase budeme umírat s radostí, tak si to alespoň představuji, že jsme místní společenství předali těm, které si Bůh povolal.

     Druhá věc na tu první navazuje: Když přijmeme obraz Boha, který v Kristu Ježíši neustále hledá lidi, kteří ho zatím ještě nepoznali, objevíme RADOST, nad kterou skutečně není. Je to radost podobná té, když někomu pomůžeme k životu. V tomto případě k životu věčnému. Doktoři a Hasiči mi dobře rozumí. Dnes možná také lidé, kteří dbají o naše duševní zdraví nebo také ajťáci (počítačoví experti), kteří chrání centrální digitální systém před nebezpečnými virtuálními víry. Je to ta radost, kterou mnozí z Vás důvěrně znáte, neboť si vás Bůh mocně používá. Díky Jemu za to!

     Opakem je duchovní nepestrost, nuda, uzavírání se do sebe, jiné priority, prázdno...

     A třetí poslední věc, která v nás roste, když se učíme v místních sborech myslet na ty nejmenší je, že se o nás jednou někdo, až se budeme chýlit ke svému životnímu vrcholu, tak že se o nás někdo duchovně postará. Ne, že bychom to proto, přátelé, dělali, ale jednoduše proto, že je to tak přirozené. Bůh je Bohem zázraků! Když budeme myslet nejen na sebe, ale také na ty druhé, Bůh se postará nejen o ty druhé, ale také o nás samotné. Kolikrát to ovšem Hospodin udělá jinak. Ty, které nám svěřil, a které zároveň jsme mu dokázali ve svých srdcích i v jistém čase vrátit, si pak použije třeba někde jinde, aby nám záhy poslal zralé bratry a sestry z jiných sborů. Bůh je přece dynamický.  Proč by takovíto neměl být i ve svém jednání s námi svým lidem?

     Rokycanský sbor podporuje nejen sebe, ale také druhým rokem naši s manželkou službu v kazatelské stanici Nýřany – Tlučná. Díky Vám můžeme sloužit většinou tady, ale občas i tam. A tam, jako i tady, vidím nově přicházet lidi. Tady i tam každý rok křtíme a přijímáme nové členy do církve. Tady i tam žehnáme mnohým potřebným. Velmi si toho vážím. Za všechno buď Pánu čest! Ale Vám, milé sestry a bratři, nezávislé na délce této podpory, patří mé upřímné poděkování.

     A tak nám dej Bůh i nadále moudré a otevřené srdce, abychom všichni i v období „slunce a tepla“, tak jako i v období „zimy a mračna“, jak jsme nakonec dnes četli, abychom zkrátka a dobře všichni uměli o své místní sbory správně pečovat jako dobří správci Božích tajemství. Vždyť naše perspektiva a konečné obdarování jednou bude, jak nám také připomněl prorok Izajáš v našem prvním čtení, navýsost vznešené! Chvála Jemu za to!

     Děkujeme, Hospodine, že po nás nechceš nic, k čemu bys nás dopředu vždy velice konkrétně nezmocnil. Chválíme Tvé svaté jméno v Pánu Ježíši Kristu a vyhlížíme jeho slavný příchod! Maranatha – Pane, přijď. Amen.