Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.

     Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“

     Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“

Lukáš 19:1-10

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Jak už jsme řekli v úvodu naší bohoslužby, včerejší Svátek všech svatých a dnešní svátek Památky zesnulých má jedno společné: ohlížíme se zpět ke svým kořenům, ze kterých vyrůstá strom našich příběhů, a to skutečně nejen po stránce přímé rodové linie, ale také po stránce duchovní. Vždyť díky svým přímým předkům máme život, stejně jako díky všem statečným křesťanům se i k nám dostalo slovo radostného poselství, že i nás má Bůh rád – poslal nám svého Syna – nebe nad námi zůstává otevřené. Když pak zapalujeme svíčku nad hrobem našich zesnulých příbuzných můžeme poděkovat za vše, co nám dali, a co nás naučili. Díky svatým, kteří nás přivedli k víře, - a to ať už je to evangelista Jan, apoštol Pavel, nebo oba zároveň či ještě někdo jiný, - také můžeme Kristovo smíření aplikovat na vše, co u našich předků po vztahové stránce příliš dobré nebylo. Uvedu příklad:

     Od své mamky jsem nějaký ten čas věděl, že její otec byl, když se napil, velice agresivní. Děsil děti po nocích, a ji jako nejstarší ze třech sourozenců nebývale tvrdě trestal. A až nedávno jsem se také nemile dozvěděl, že tyto jeho projevy neustály, ani když už měla svůj vlastní život, tedy svého muže a své děti. Když ale za 14 dní v Havířově přijdu k jeho hrobu, poděkuji Hospodinu za rodiče svých rodičů. Vyjádřím vděčnost za to dobré, co si vzpomínám, nebo co jsem doma slyšel. Děda Poldy, jak jsme mu také doma říkávali, nám například jako krejčí pořád něco pěkného šil nebo opravoval. Když pak v mém myšlení dojde i na jeho slabosti, které po pravdě tolik ovlivnili moji mámu, pokusím se na ně podívat zorným úhlem skrze dílo smíření na kříži. Jak to může vypadat? Poděkuji Bohu, že za všechny jeho slabosti a viny Pán Ježíš také dokonale zaplatil, abych se s ním mohl i já v těchto ne příliš lichotivých oblastech smířit. Mé odpuštění se totiž vždy v té nejhlubší podstatě opírá o Kristovo uzdravující vykoupení. Ale protože vstal také třetího dne poté z mrtvých, ukazuje mi tím Bůh, že mohu k následnému životu již bez výčitek a odsudků pokračovat z té samé moci, kterou uplatnil na svém Synu, když ho vzkřísil z mrtvých. Tak i třeba takto, - a je to jen jeden z mnoha způsobů, - můžeme to duchovní od těch, kteří sloužili Bohu propojit s námi, kteří Boha v jeho širokém záběru spásy teprve poznáváme.

     Vděčnost za dobré i smíření s méně dobrým našich drahých zesnulých totiž vždy souvisí, nebo souviset může, sestry a bratři, s evangeliem. I dnes na příběhu vrchního celníka Zachea nám Písmo odhaluje jeho samotný základ: Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Tuto větu jsem si sám pro sebe do civilnější „normalštiny“ přeložil takto: Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co už bylo dávno uzavřené, naprosto v koncích, definitivně pohřbeno a zcela jistě úplně ztraceno. Jakoby toto sice obecné, ale fakticky nesmírně zásadní vyznání propojovalo naši minulost z naší přítomnosti. Tedy nejen při vzpomínání na všechny svaté a zesnulé, ale jednoduše a krátce i nad každým člověkem, který tady žije a žít bude. Smířit totiž naši minulost z naší přítomnosti pro naši budoucnost je v důsledku možné jen na základě oběti beránka Božího, který na sobě naplnil odvěký NEBESKÝ PRINCIP, že odplatou za hřích je smrt (Ř 6:23). Proto jen smrt Ježíše Krista za všechny naše hříchy je cestou k dokonalému smíření a odpuštění – v osobní rovině i v rovině společenské.

     A právě toto potřeboval prožít náš Zacheus. Četli jsme, že mu hodně leželo na srdci vidět Ježíše. Připravil si pro to s jakýmsi krátkým a improvizovaným předstihem místo, tedy zcela konkrétně listnatý strom morušovníku, který mohl být vysoký tři až sedm metrů. Co musíme na tomto muži ocenit je: že byl sice malý, ale šikovný! Když ho pak viděl Ježíš, v laskavé autoritě mu sděluje, že je v Božím plánu, aby dnes On jako Boží Syn, navzdory pohoršení všech přítomných, zůstal v jeho domě. A jak konkrétně vypadalo spasení, které přišlo do domu Zachea? Zacheus čtyřnásobně odškodní každého, koho kdy ošidil. Ne proto, že by musel nebo měl. Ale protože osobně zakusil, že dostal od Boha novou šanci. Vždyť i on od Ježíše slyší, že je svým rodovým i duchovním původem synem Abrháma, tedy SYNEM VÍRY, jako byl Abrhám OTCEM VÍRY všech nás věřících. Když tedy, milé sestry a bratři, vzpomínáme na všechny zesnulé, můžeme zpytovat i své vlastní svědomí, jestli jsme se po svých předcích od něčeho důležitého a vzácného z jejich životního odkazů nevzdálili. A opět uvedu osobní zkušenost:

     Můj vzácný bratr farář, sám už také nebožtík, Luděk Korpa, když mě přijímal z jiné církve do té vaši – dnes naší, tak mi řekl zajímavou věc: „Podívej, buď si ale vědom, že v té naší celorepublikové zemské církvi se víra ve velké míře stále ještě dědí. To je dobré i problém zároveň.“ „Jaký?“ zeptal jsem se okamžitě. „No, lidé sice hodně o Bohu vědí, jsme taková víceméně intelektuální skupina věřících, ale někdy to u toho jakoby i končí. Nechci to samozřejmě soudit,“ pokračoval zkušený farář, „ale je jasné, že pokud platí duchovní princip od samotného Ježíše, že po ovoci poznáš strom, je nutné v té naší svaté církvi evangelické zvěstovat evangelium nejenom na venek, ale i do vlastních řad. Abych to zkrátil, pro mě osobně vzpomínka na bratra faráře Korpu znamená, nenechat se ničím vykolejit natož odradit, ale naopak se umět radovat, že církev je asi to nejlepší, co nám Bůh mohl pro život víry na tomto světě přes všechny naše slabostí vymyslet. Hospodin nám, přátelé, hodně svěřil, proto jednou od nás bude také hodně očekávat. Ale i láska k církvi, připomínám si v těchto dnech, je dar a pochází z hůry. My jsme ji ovšem kolikrát mohli zahlédnout u někoho, kdo už mezi námi není. Díky Pánu za něho!

      A jak v závěru souvisí poselství příběhu Zachea o tom, že Bůh hledá i toho posledního s našim prvním čtením z proroka Abakuka, kdy si před Hospodinem on sám stěžuje, že cituji: spravedlivého obkličuje svévolník, a právě proto je všude překrucováno právo? Kdy ale také po této své upřímné stížnosti usedne kdesi na svém strážném stanovišti, aby trpělivě čekal, jak mu Hospodin odpoví? Kdy ale také nakonec tuto odpověď od Něho dostává, ovšem jen s jakousi vzdálenou naději, za to s přesným zadáním, že si má dávat veliký pozor na opovážlivce, ve kterých není duše přímá, ale sám má rozhodně zůstávat v jiném životním přístupu vůči právu a všemu dobrému, protože spravedlivý bude žít pro svou věrnost právě tomuto? Kdy ale i toto má pro ostatní, tedy i pro nás dnes, zapsat na jakési tabulky? Vím hodně otázek. Přesto jak naše hlavní čtení v kontextu dvou důležitých svátků souvisím s Abakukem? Pokusím se odpovědět:

     Když optikou Boží lásky ke všem ztraceným zachováme ve svém srdci obraz Boha moudrého a svrchovaně jednajícího, a to i tam, kde jakoby dlouho nechává ty opovážlivé dělat si co chtějí, můžeme alespoň částečně zahlédnout, že i toto je jeho skrytý, i když velice dobrý plán misie, a to i s tím posledním šmejdem na této planetě. Vždyť i Zacheus by nezatoužil po Spasiteli, kdyby neprožil, jak špatné a zlé věci dokáže vykonat, jako je šidit druhé. Vždyť i my bychom za malou chvíli nepřistupovali ke svaté večeři Páně, kdybychom nepotřebovali ujištění, že Kristovo dílo záchrany stačí i na náš pokračující nedokonalý život. Proč by potom svrchovaný Hospodin nemohl ve svém čase a svým slovem navštívit posledního darebáka na Rokycansku či Plzeňsku? Dej nám k tomu Bůh moudrost i misijní očekávání. Boží plán s tímto světem je v konečném důsledku velice dobrý.

     Děkujeme, Hospodine, že jednáš s každým člověkem. Vyznáváme, že to neradi jako Jonáš nad Ninive slyšíme, zvláště tam, kde bychom očekávali tvůj rychlý a konečný soud. Ale Ty jsi větší než my, proto ti vydáváme do rukou své mínění a soudy, a prosíme, smiluj se nejen nad námi, ale také nad všemi „Zachei“ všude kolem nás. Ke Tvé veliké cti a slávě! Amen.