Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“

     A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Lukáš 18:1-8

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Pán Ježíš svým učedníkům opět vypráví podobenství, tehdy docela populární slovní žánr asi jako dnes bonmot či vtip, kdy z běžného života chce říct jen jednu myšlenku. Má to být ale podáno takovým způsobem, abyste si tuto myšlenku co nejlépe zapamatovali, a tak sebou odnesli na dlouho domů. I evangelista Lukáš vybírá tyto Ježíšovi výroky, aby bylo jeho evangelium co nejvíce pro své posluchače přínosem. Jaká tedy je tato myšlenka? Pokusím se ji vystihnout: Když k Bohu voláme, a myslíme to skutečně vážně, odpoví nám. Proč? Protože je Bůh, a ne člověk, třeba nespravedlivý soudce, kterého Ježíš ve svém příběhu zmiňuje. Bůh je věrný, píše prorok Izajáš, nenechává nás na holičkách. O svůj vlastní lid se umí postarat, zvláště když se na něho valí bezpráví.

     Jenže my se opravdu můžeme ustavičně za něco modlit a nic se jakoby neděje. Problém je kolikrát, přátelé, jinde. Není v Bohu. Je v nás. Kde? V naší již zmíněné opravdovosti. Apoštol Jakub ve svém listě, který máme v Novém Zákoně, jde ještě v tomto tématu do větší hloubky. Píše, že se někdy za něco hodně usilovně modlíme, ale přesto přese všechno nic nedostáváme, protože se modlíme jen ve svém sobeckém zájmu. Nemyslíme na růst Božího království, - v nás i kolem nás, - a už vůbec k této modlitbě nejsme vedeni svatým Duchem, dodal by apoštol Pavel. A právě tady je velmi často zakopaný pes. Modlíme se za něco, co kdyby (čistě teoreticky) nám Bůh dal, tak by nás to ve skutečnosti od Něho ještě více vzdálilo. Proto nám to nedává. Chce nás nejdříve naučit určité duchovní citlivosti, co je jinými slovy v jeho svatém zájmu, a co naopak ne. Když se pak této vnímavosti trpělivě učíme, začínáme se následně modlit podle jeho vůle. Bůh pak nemá důvod nás nechat nevyslyšené. Pro naši vdovu, která ustavičně chodila k soudci a žádalo ho, aby se ji zastal proti jejímu odpůrci, bylo důležité, že ve své snaze po svém právu neustávala. Právo a spravedlnost je totiž obecně věc nebeského charakteru. A připomeňme si prosím, že vdova v době Ježíše, byla stále ještě velice bezbranná osoba, závislá jen na shovívavé podpoře tehdejší společnosti. Pokud neměla potomky, kteří by se o ni postarali, byla bezbranná úplně. Bůh je ale Otcem sirotků a vdov, pokračuje apoštol Jakub, aby nám tímto jasně ukázal, jaké je jeho postavení – jeho role v neštěstí nejzranitelnějších. Bůh také hledí k našim srdcím, když nás tito potřební v našich příbězích míjí.

     Dnes mohou být ti nejpotřebnější ženy samoživitelky nebo psychicky nemocní, - původně velice úspěšní, ale dnes zcela vyhořelí, - lidé. Mohou to být ale také lidé vnitřně osamocení, kteří jsou na tom ekonomicky dobře. Chybí jim ovšem někdo, komu by se mohli v důvěře svěřit. U nás mužů je to ještě komplikovanější. My zkrátka kolikrát potřebujeme ještě nějakou tu akci, nějaký ten společný adrenalin, a pak už zase nemusíme nějaké sáhodlouhé rozhovory. Zkrátka výlet do hor zakončený plzeňskou dvanáctkou může být pro konkrétního muže stejně účinné, jako pro ženu dvě hodinky naslouchání v tichu obývacího pokoje. Když už o tom mluvíme, dočetl jsem se, že jeden z aspektu tzv. krize mužství je podle některých psychologů zapříčiněná tím, že jsme se v rámci tolik potřebné emancipace dlouhou dobu věnovali výhradně ženám, a mužům se zas až tak tolik nikdo nevěnoval. Dnes bychom jim proto měli věnovat svoji důslednou pozornost. Chybí jim vzory. Zvláště doma. Chybí jim někdo, kdo by jim chtěl rozumět. Nakonec jim chybí i prostor určité realizace a samozřejmě také rozvoje. Všude jsou jakoby „dokonalé ženy“ (to JAKOBY chci podtrhnout), které ve všem mají, nebo to alespoň tak může působit, poslední slovo. V takové nebo podobné atmosféře se ovšem muži stahuji a mizí, a to kolikrát i ve službách místních sborů. Mluvím teď obecně, nemám prosím vás pěkně nikoho konkrétního na mysli.

     Zpátky ale k našemu podobenství o nespravedlivém soudci a vytrvalé vdově: Celé vyprávění Ježíš zakončuje něčím, co je důležité i pro evangelistu Lukáše. Ježíš jednou přijde na tuto zem po druhé jako Král všech králů. Nastolí svoji spravedlivou vládu. Překoná lidskou bezzákonnost a bezpráví. A i když čtenáři Lukáše moc o těchto budoucích událostech jako ne Izraelci, kteří moc neznají zaslíbení Starého Zákona, nevědí, přesto nyní o příchodu Krista jako Mesiáše slyší. Proč? Protože oba chtějí, - Ježíš i Lukáš, - nabídnout tu největší motivaci, která by nám všem měla v úsilí o naši živou víru účinně pomáhat. Co je touto motivací? Jednou se Kristus vrátí ve své největší slávě, ocení nás (či pokárá), a změní veškerý náš úděl. Naše víra posilována vytrvalýma modlitbami pak bude rozhodující. Proto nám také moudrý náš Otec Bůh modlitbu daroval. Je to dar, díky kterého roste naše každodenní důvěra v jeho aktivní pomoc.

     A jak tato jediná a hlavní myšlenka našeho podobenství souvisí s našim prvním čtením ze Starého Zákona, konkrétně z proroka Jeremiáše, kde se dovídáme, že jednou Hospodin Bůh dá svému lidu Novou smlouvu a do jejich srdcí vloží svůj zákon, takže se už nebudou jeden od druhého ničemu učit, protože ho budou všichni důvěrně znát? Z části se toto již naplnilo na nás, kteří jsme v Kristu do Nové smlouvy skrze jeho svatou nevinnou krev, která byla prolita pro každého z nás na kříži, vstoupili. Stále se ovšem potřebujeme povzbuzovat a učit. Když však přijde Ježíš na tuto zem podruhé, budeme plně zproštění veškeré duchovní zabedněnosti, ano, své omezenosti a krátkozrakosti. Boží sláva překoná všechny naše limity a slabostí. Do té doby se máme, milé sestry a bratři, o svoji víru zodpovědně starat. Byla nám darovaná ze stejné lásky jako všechno ostatní, co je v našem životě cenné. Je to přece naše víra, která drží nad vodou nejenom nás, ale také naše nejmilovanější v našich rodinách, když se za ně vytrvale přimlouváme, když na ně svoláváme, ne nějak magicky, ale skrze opravdovou modlitbu, Boží požehnání a ochranu. Je to ale také naše rostoucí víra, která je jako veliký strom nenahraditelným útočištěm, - ať už svým stínem či svým ovocem, - mnohým ptákům i jiným živým tvorům, jak také náš Pán Ježíš na jiném místě evangelia víru připodobnil, když se o ní dobře staráme k semínku, ze kterého v Božím čase právě takovíto strom nakonec vyroste.

     A tak nám dej Bůh statečné a odhodlané srdce umět říkat mnohému ne, pokud je naše víra upozaděná, vytlačována někde na okraj naši pozornosti a našeho zájmu. Má tomu být přesně naopak! To nejdůležitější má mít v našem příběhu rozhodující slovo – ten nejposvátnější prostor. Pak se ale také jednou setkáme s Kristem duchovně připraveni. Vždyť nás chce, milé sestry a bratři, každého co nejvíce ocenit a obdarovat. Do té doby buďme prosím maximálně bdělý. Jako církev na zemi zde máme své důležité místo. Jsme ale také neustále součásti duchovního zápasu.

     A tak tě, nebeský náš Otče, prosíme, aby tvá věrnost a neskonalá moudrost chránila naše cesty od všech slepých uliček, abychom se jednou mohli s Kristem setkat s radostí a úžasem! Ke tvé veliké cti a slávě. Amen.