O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘  

      Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Lukáš 18:9-14

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána.

     Jednou za rok Pánu Bohu děkujeme za celoroční úrodu. Jenomže ono to není, přátelé, jen tak. Jeden rok se daří kukuřici a bramborám, ale zase ne pšenici a žitu, druhý rok je to naopak, nebo ještě jinak. Zažili jsme také dobu, kdy vůbec nebyli třešně, protože na jaře přišli nečekané mrazy. Chci tím hned v úvodu říct: Poděkovat za letošní úrodu chce také velikou dávku důvěry, že Bůh něčeho dá více, něčeho naopak méně, něčeho skoro vůbec nic, a přesto se o nás stará dobře, protože nás má rád. Dokonce si dokáže použít situace, kdy se něco nepodaří vypěstovat vůbec. Když asi před pěti léty nebyli již zmiňované třešně, o to více jsme se na ně další rok těšili, a o to více jsme pak za ně možná děkovali. A když potom v kruhu svých přátel pijete zdařilé bílé víno z Moravy, - třeba ročník 2005, - uvědomíte si, jak dobře se v naší zemi máme, a že je stále za co děkovat.

     Jenže dnešní čtený text evangelia o farizeovi a celníkovi o darech země moc nemluví. Vlastně nemluví vůbec. Proč jsme ho tedy četli? Protože hovoří o něčem, co může s našim přístupem k přírodě a celému stvoření souviset. Nakonec uvidíme, že tento příběh je docela přínosný. O čem je? Je o tom, jak přistupujeme k Bohu. Možná řeknete, že to s požehnáním úrody moc nesouvisí, ale já si myslím, že souvisí, a souvisí hodně. Jak totiž přistupujeme k Bohu, tak pak následně přistupujeme k jeho stvoření. Uvedu příklad: Když k Bohu přistupuji v pokoře jako slabý člověk, a ne člověk sebejistý, který všechno ví a všemu rozumí, s touto pokorou a citlivosti pak přistupuji i k jeho darům v přírodě. Nevlastním sebe, nakonec nechci vlastnit ani Boha, abych jim mohl manipulovat, proto NEZPŘEDMĚTŇUJI ani jeho stvoření. Ve všech svých vztazích se vnímám spíše jako služebník, a ne jako vlastník. A právě tady dnes položíme základ pro naše společné přemýšlení.

     Vraťme se proto ještě na chvíli, milé sestry a bratři, k našemu příběhu, který vypráví Ježíš svým posluchačům, aby nám všem i díky moudrého a prozíravého evangelistu Lukáše ozřejmil rozdíl mezi člověkem, který „má v rukou veškerou pravdu i celý svět“, a člověkem, který je ochotný si připustit svoji neužitečnost až nehodnost, takže prosí o Boží smilování k dalšímu životu. Farizeus se vnímá za lepšího, než je celník. Chlubí se, co všechno dobrého pro druhé, ano, i pro samotného Boha pravidelně dělá. Ve své modlitbě vyjadřuje i jistý odsudek vůči těm, kteří ignoruji Boží zákon a překračují ho. A i když bychom o tomto typu věřícího mohli klidně říct, že přece žije docela posvěcený příkladný život, přesto přese všechno tady něco nehraje. Takovíto typ zbožnosti je ve skutečnosti Bohu vzdálený. Proč? Protože Ježíš v závěru odhaluje, že jde o duchovní povýšenectví, a že takovíto člověk domu neodešel ospravedlněn – tedy obdařen Boží přízní.

     A opět, jak toto může souviset s námi ve vztahu k naši vděčnosti za letošní úrodu? Když se chováme povýšenecky jako majitele všeho, co je kolem nás, tedy i všech darů pro náš život, začneme s těmito dary (nebo minimálně máme tuto tendenci) zacházet sobecky a vykořisťovatelsky. Začneme je využívat nad rámec toho, proč nám byli původně k životu darované – tedy k vlastnímu neúměrnému obohacovaní se na jedné straně, či lehkovážnému plýtvání na straně druhé. Nedobrým příkladem je jedno město v jednom nejmenovaném státě, (a už opravdu nevím, jak se jmenovalo) které si přítok vody z jedné řeky, na kterou byly závislé i další města v jiném vedlejším státě, uzavřelo jen pro sebe skrze umělé přehrady, aby ji prý mělo na horší časy více, a aby i tímto mohlo ostatní města efektivněji ekonomicky využívat. Že pak zemědělství a ovocnářství bylo v těchto místech téměř zlikvidované, to přece byla předem promyšlená součást této podivné hry.

     A co náš celník? Jaký typ životního přístupu, - k Bohu, k sobě, ke druhým i ke všemu, kolem nás, - odhaluje on? Celník ví, že je omylný, že má sklony k chybám, nad to pak, že dokáže docela špatné až zlé věci. Celník v době Pána Ježíše byl vlastně vnímán jako zaprodanec římské říše, protože od svých bratři a sester Izraelského původu vybíral nemalé daně. Byl také vnímán jako člověk, který si mohl občas něco sypnout do kapsy, takže ho většina místních brala také jako odpadlíka od přísných nároků Tóry (pěti knih Mojžíšových) – tedy odpadlíka od samotného Hospodina. Jenže on v našem příběhu přišel do chrámu – místa kde se symbolicky přichází k samotnému Bohu, ani nepozvedl oči k nebi, četli jsme, že se dokonce bil do prsou, jako nejemotivnější výraz svého pokání a v krátké větě se zmohl jen na prosbu: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘

     Co se nám tím říká? Naše ponížení, naše pokoření se, naše vydání se do Božích rukou je to nejdůležitější, co hříšný člověk může kdy udělat. Pravidelné, ale i upřímné vyznávání našich slabosti, sestry a bratři, ale také našich vin a dluhů, nás pak vede k pokorné a uctivé službě všemu kolem nás. Podle knihy Genesis se máme o stvoření starat jako dobří pastýři a moudří ochránci. To mimo jiné znamená, že k němu přistupujeme tak, aby mohla sloužit i dalším generacím, které přijdou po nás. Všechno souvisí se vším.

     A ještě mi prosím dovolte v závěru zmínit: V našem prvním čtení z knihy proroka Joele jsme slyšeli, že jarní i podzimní deště – tedy to důležité pro hojnou úrodu, ale také samotné obilí a ovoce pro mošt dává samotný Hospodin. To On stvořil tento svět, určil mu pevná roční období, a je to opět jen a jen On, kdo od nás svého lidu očekává opětovný respekt a úctu. Církev je i v tomto, jak píše apoštol Pavel Korintským, určitým jevištěm tomuto světu. Když toto Izrael v dávných dobách ztratil ze zřetele, četli jsme, že je k sobě Hospodin Bůh přiváděl i skrze zkoušky jako byli kobylky a brouci, tedy skrze něco, co úrodě naopak ubližuje. Chce se tím, milé sestry a bratři, říct dvojí: Bůh má ve svých rukou, ať se nám to líbí nebo ne, také to zlé, a dokáže si ho nakonec použít v náš prospěch. A pak, jak už bylo několikrát řečeno, za vším stojí On jako starostlivý Otec pečující o každého z nás. Dej nám k tomu Bůh bázlivé a pokorné srdce.

     Děkujeme, Hospodine, za tvoji každodenní péči. Vyznáváme, že mnoho souvislostí nám uniká pro nadbytek tvých darů. Odpusť nám to, a v pokání nás přiváděj k nové závislosti na tobě – Dárci veškerého života. Amen.