Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

Matouš 8:23-27

     Pokoj Vám, milé sestry a bratři, i radost z přítomného Pána!

     Hlavní souvislost dnešního příběhu musíme vidět s předchozím tématem, který evangelista Matouš otevírá. O čem je? Je o bezvýhradném následování Ježíše Krista. Kdo se chce stát učedníkem tohoto svého Mistra, musí dokázat opustit své jistoty bezpečí. Té se samozřejmě na malé loďce, a ještě k tomu na moři, kde za chvíli začne veliká bouřka, nedočká. Dočká se opaku: Velikých vln způsobených zvedajícím se větrem, takže se malá loď v moři ztrácí. A k tomu všemu to zklamání! Jakoby naprostá pasivita Božího Syna, kterého to ani nezajímá, když si klidně v koutku spí. Milé sestry a bratři, ta malá loďka, to je církev. Ta nepatrná a zranitelná skupinka lidí, která se rozhodla ve všem následovat Krista, vstoupit do nejistoty života, ano, do kolikrát otevřeného duchovního boje, což moře v době učedníků jako místo temnoty i zlých démonů představovalo, to jsme my.

     Kdykoliv totiž chcete konat Boží dílo, které Vám Otec v nebesích připravil, přicházejí ve stejnou chvíli, nebo ve chvíli pozdější, okamžitě pochybnosti, úzkosti, strach a mnohé jiné negativní emoce či přímo nepříznivé životní okolnosti. Zvedá se vítr a na moři vlny, váš život víry se jakoby potápí, a Bůh se zdá nepřítomný a daleký. Proč se tak děje? Nevíme. Možná je to zkouška důvěry, která se má opírat o věčná slova zaslíbení, ne o naše emoce či zkušenosti. Možná je to určitý typ školy osvobození se od těchto našich vjemů, abychom svým vnitřním zrakem vnímali věci podstatnější – tedy zrakem víry viděli stále jednajícího Krista, který má moc nad všemi bouřemi, které beze sporu kolem jeho lidu, jak plyne čas, burácí.

     A právě toto je, milé sestry a bratři, poselství našeho dnešního příběhu: Na loďce s Kristem se díky jeho přítomnosti nemusíme ničeho obávat. Je s námi. Je přítomný. Je plný pravomoci a autority. Zaslíbil nám, že církev ani brány pekla nepřemůžou. Jsme v jeho dobrých rukou. A přesto k Němu v těchto bouřích můžeme jako ke svému Pánu volat, a prosit Ho, aby nás zachránil. On to také, jako v našem evangelijním příběhu udělá. A nemusí nás vždycky pokárat, že jsme ho prosili ze strachu a své malověrnosti. Můžeme Ho také prosit, protože s Ním chceme sdílet veškeré naše emoce. Kniha Žalmů ve Starém Zákoně má pro nás toto hlavní povzbuzení: Se vším, co jako církev prožíváme můžeme přicházet za Ním – Pánem světa viditelného i neviditelného, Pánem světa pozitivního i negativního, ano, Pánem našich radostí i Pánem našich starostí a bolestí. Vždyť celá Bible od svého začátku knihy Genesis až po jeho konec knihy Zjevení vydává svědectví o Bohu, který člověka miluje a chce s Ním mít co nejužší každodenní společenství. Proto si tolik cení svých uctívačů, kteří se na každý den jednoduše rozhoduji Mu důvěřovat. Naše důvěra je výraz Jeho nejvyšší pocty.

   „Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Veliké ticho způsobené Boží moci nad našimi životy je jedinečný dar, který se nedá koupit. Člověk ho vírou v Krista může pouze zadarmo přijmout. Je to ale také naše každodenní zkušenost, jak nás Bůh v Kristu zachraňuje nejen jako slabou skupinku pasažérů na jistě velice vratké lodi, kterou církev pro svoji lidskou nedokonalost beze sporu je. Je to ale také zkušenost nás jako jednotlivců, kteří na každý den spoléháme, že náš každodenní život doma, ve škole či v práci, - zkrátka kdekoliv zrovna během týdne jsme, - není nikdy časem mimo jeho blízkost a mimo jeho aktivní jednání.

     V této souvislosti musím zmínit svůj první křesťanský vtip (který je zároveň i jakousi křesťanskou moudrosti), který jsem jako nově obrácený člověk slyšel. Mohu vám ho povědět?  Víte, proč neexistuje dokonalá církev – dokonalý místní sbor? Protože ve chvíli, kdy do něho vstoupíte VY, přestane být dokonalý. A napadá mě okamžitě ještě jeden vtip o tom, jak se v nebi nevyplácí vařit, takže tam každé ráno, v poledne a večer pořád dokolečka jedí dietní párky. Chcete slyšet proč? Protože pro ty dva, kteří se tam dostali: tedy pro apoštola Petra a matku Terezu, to nemá pražádnou cenu. My ale přece z Písma víme, že ani apoštol Petr nebyl dokonalý, stejně jako nebyla dokonalá Matka Tereza.

     Kolem učedníků Ježíše Krista to zkrátka pořádně fouká a pořádně hučí. Nemá nás to urážet ani ponižovat, lekat ani od církve odrazovat, aby k nám snad Hospodin Bůh také nemusel přijít, jak jsme četli u proroka Micheáše v našem prvním čtení, s vážnou připomínkou, co všechno pro nás učinil a činí. A také po nás, sestry a bratři, nechce, jak jsme četli dále, žádných velkých okázalých obětí. Připomíná nám ovšem to nejdůležitější: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Dej nám k tomu Bůh odhodlané srdce plné jeho moudrosti.

     Děkujeme, Hospodine, za Tvoji blízkost v bouřích našich příběhů. Prosíme posilni nás svým slovem a odpusť nám naši nedověru. Pro zásluhy Pána Ježíše Krista na kříži. Amen.